jako na tichých lodích

pomalu do tmy

od osvětlených pobřeží

k odrazům hvězd

loučení

dojemně

sladkobolný

stesk

cest

 

*básnička z cyklu “kdyby psychill mělo křídla”, vzhledem k zvolenýmu hudebnímu podkladu zasněně melancholická. Marušky odjely na Moravu a já jsem doma, nemocnej, ale trošku bych stejnak měl pracovat, takže i ta básnička je taková temně smutná.

Ale je to stylizace, je to ten kýčovitej obraz, jak elfové, výletníci, uprchlíci, opouštějí ty pevný věci a odjížděj, loučej se, je soumrak a ticho. A ta země se pořád zmenšuje a zmenšuje.

Až zmizí docela.

Neodráží to moji skutečnou náladu, můj starostlivý čtenáři. Normálně si jdu udělat čaj s medem a pokusím se ještě alespoň dvě hodiny spát.

To je asi to nejrozumnější, no ne?

Dobrou noc, pokud právě usínáte.