Ráno mě budík budí v sedm a já si říkám, jak je bezva, že nemusím vstávat. Během snu jsem se asi nějak přenesl do pátku, nebo do víkendu, těžko říct. ale jak se mi pomalu vrací vědomí, koumkám, že je vstávat třeba a tak vstávám, hrabu se z postele, MArušky spí, stulené u sebe.
Kocour mne doprovodí na záchod a vyskočí na vanu, kterou si v rychlosti napouštím na krátký odpočinek… při holení si málem uříznu hlavu, na bradě se mi něco klube, sakra, je mi čtyřioct, alespoň ty jebáky už by mohly pomalu zmizet.
Vyrážím a sluníčko v Letenskejch ulicích ještě poskytuje spoustu stínu. scházím k výstavišti, pochvaluju si pro sebe, jak krásný to je, jak krásně je.
TEĎ ODPOLEDENE JE SLUNCE NEMILOSRDNÝ.
Animujeme v práci. Je to super, jde to ale pomaličku. Potíme se u toho s mým kolegou Bolkem. Animace se pozvolna líhne. Snad bude fungovat.