tak včera skončil rok 2018 a Tomášovi Neuwerthovi ráno umřel tatínek Rosťa.
Byl to mocfajn tatínek, takovej veselej, bělovlasej, čipernej a zároveň solidní, řekl bych. Byla s nim zábava, vyráběl takovej ovocnej alkohol, chuť i jméno mám na jazyku.
Chtěl jsem se podívat na jeho oblíbenou chatu, nějak jsem pořád počítal, že mu budu mít možnost vysvětlit, proč a jestli vůbec jsou ty naše písničky smutný. Že si toho stihneme, až na to přijde čas, povědět spoustu.
a pak se mu udělá slabo…
upřímnou soustrast
V telefonu bylo znát, jak je to pro toho velkého Toma těžké, taková velká ztráta se nedá vypovědět, nebo nedá se vypovědět snadno a ne teď…
My měli doma moc hezký a klidný večer s Maruškami, Jindřichem, Aid Kidem a Kákou a napřed jsme dloooouho ukládali nespokojenou a utahanou Mařenku a pak hráli naši novou, naprosto báječnou hru Dixit.
kdysi jsem slyšel, jak Mardoša vysvětluje její pravidla tak spektakulárně zábavně a komplikovaně, že jsem se vzdal naděje, že bych si ji kdy zahrál. A o šest – osm let později?
A do toho jsem si občas vzpomněl na Tomášova Rosťu. A malou pěstí se dotkl čela a pravačka vylítla vzhůru k rychlý, mimoděčný modlitbě za zdraví, bezpečí, hudbu a lásku pro nás pro všechny. Za ty výjimečný a krásný bytosti, který mám kolem. A za Tomáše. A za jeho tátu.
tady na mě vypadl (díky Otčendo) 13 let starej obràzek. Některý věci se měněj.
jiný zůstávaj stejný.