v pátek jsme vyjížděli kolem dvanáctý, vrátili jsme se v neděli v pět. unavený, zpocený, omlácený. spokojený.
jak dlouho jsem nehrál koncert?
se Zvířetem v Českých Budějovicích, kolik to je, tři tejdny?
ale TAK mi to chybělo.
je to zajímavý sledovat, jak je mi dobře, když se věnuju hudbě… nebo kreslení, často i psaní… ale to je teď jedno. Teď mám na mysli to, co se se mnou děje, když dorazíme na místo a já si začnu chystat věci, psát playlist, rozehrávat kytaru. Jak se do toho uvolním, jak do toho vklouznu jako do svý starý kůže, do prošláplejch bot.
v Obřanch jsme měli spoustu času a tak jsem si v klidu vychutnal předchozí hraní. A pak se setmělo, na fotbalový hřiště se snesli komáři… a my šli hrát.
Moje bílá kytara hraje parádně. Trvalo mi rok a dvě samolepky, než jsem se k ní dostal. Má silnej a tučnej, plnej signál, mohutnej zvuk. A podle barevný samolepky z Berlína, kterou mám na zadní straně, jsem ji pojmenoval Saraswati.
Což je Védská bohyně umění, moudrosti, hudby a učení. A na těchhle koncertech jsme se myslim definitivně skamarádili.
Hrálo se mi moc dobře i v Obřanech, kde nás pak v maličkým malebným domečku ubytovala Martina Trchová, i v Bratislavě na Nové Cvernovke.
To je teda věc, taková Nová Cvernovka, vám povím. Obrovská továrna čert ví na co, celá vygrantovaná, chtělo by se mi říct. Ale přesnější je asi, že je celá parádně opravená a zařízená pro pořádání knižního veletrhu Brak, kterej tam právě probíhal. Koncerty, přednášky, pivíčka, rosítka, krásná zahrada s komunitními záhonky… trošku Berlín a mega Bratislava.
Taky se o nás moc hezky starali. A tamní koncert byl snad ještě vydařenejší, jak jsme byli rozehraní. Do toho mlhostroj a Lindiny projekce. A i když jsem si jednou za čas vždycky přepínačem, co budu muset zalepit, vypnul na kytaře zvuk, vždycky jsem ho zase rychle nahodil a čus.
Aid Kid pak hned přešel k DJskýmu pultu a celej zbytek večera pak proběhl v jeho hudební režii.
A já si zase uvědomil, jak se cejtim dobře. Po tom, co jsem dobře odvedl to, pro co mne sem pozvali, po všech těch kilometrech, po všech těch litrech potu, po všech těch kousancích od komárů, po všech těch vykouřenejch jointech. Byl jsem uvolněnej, spokojeně unavenej, plnej.
Večer se překotil do noci.
Doklopýtali jsme na hotel.
Ráno natočili s Petrem a Lindou tři příspěvky do Highlighteru.
A vyrazili jsme na dlouhatánskou zpáteční cestu.
A teď sedím na Roztylech, za oknama magistrála, po který jsme jeli tam i zpět. Teď po ní frčej auta tam a zpátky. Jiný lidi jezděj tam a zpátky. Do uší mi hraje psychillovej live set MOSE z festivalu Cosmic Convergence…
Před sebou seznam úkolů. Některý proškrtaný, některý, jako tátova Sociálka a od pátku čerstvě i baterie vozejku, na mě netrpělivě čekaj.
Náš kocourek Foum má chudák zánět kloubu a dostává na to antibiotika.
Usínat a probouzet se, po všech těch výjimečných zážitcích, vedle mých Marušek, je největší štěstí, který znám.
Hezkej tejden všem.
Výdech