Už zase pondělí, už zase pod zemí cestou na druhej konec Prahy. V hlavě tradiční emoční mix, děje se toho na mnoha vrstvách hodně, spousta zařizování, reorganizací, shánění, připomínání se…
Víkend byl ale ukázkově překrásný.
Ve čtvrtek jsme s Aid Kidem a Lindou vyrazili na Colours of Ostrava. Linda tentokrát koupila lístky do Pendolina a tak jsme jeli mnohem pohodlněji. I tak byla ale ta cesta pořádně dlouhá a když jsme se s taškama, pedal boardem, kytarama, vylodii v Ostravě na hlavním, byli jsme všichni trochu jak přejetí.
Ale pak jsme dorazili do areálu a akreditace a hlavně ten ohromnej prostor, ten zvuk, ten velikánskej festival, to nám vlilo tu zvláštní energii, v jejímž proudu se člověk může nechat nést, pokud je hudebník na šňůře, například.
Vlastně jsem trochu pozapomněl, jakou moc Colours mají. A během chvilinky mě zchramstly zcela.
Naše pódium bylo v konferenční části areálu a celé to tam bylo poněkud konferenčnější, než jsem předpokládal. Ve skrovně vybavené backstage jsme si nechali věci a vyrazili se potkávat a okukovat toho tisícihlavého tvora festivalu. Pak se vràtili, nachystali a s hostující Terezií a Maruškou Puttnerovou jsme odehráli hodinový vystoupení Malýho zvířete. Který bylo trochu konferenčnější a řidší, než jindy. Ale za mne a některé další oslovené, silné a opravdové.
Produkce nás potěšila i zklamala zároveň, když jsme po koncertě našli na stole 4 krabičky s jídlem, které ale nebylo vege, jak bylo domluveno. A tak jsme se ho vzdali ve prospěch zvukaře Harmana a Marušky a … zrovna když dojedli, přiřítila se holka z crewčka, že jsme jim sežrali večeři a že dík teda.
Nastala klasická dementní situace, kde utahaná kapela, která na Colours tentokrát přijela za vlastní cesťák a bez ubytování, jen za lístek na 4 dny, kterej steně nevyužije, sedí hladová v backstage a spravedlivě rozhořčená místní slečna se na ně tváří, jako že jsou kreténi. To, co se mi většinu dne dařilo snadno nahlížet s radostí a chutí do dobrodružství, se najednou roztrhlo a v backstage najednou seděl jen úplně zbytečnej, pitomej, strašlivě uondanej, vodrbanej a zpocenej jednačtyřicátník, kterej navez svý kamarády do pochybnýho a prodělečnýho podniku…
Olafur Arnalds mi trochu zvedl náladu, stejně jako propovídaný Holy Motors, sbalili jsme si zase tu spoustu krámů a vydali se vstříct totálně nacpaným tramvajím a taxíkům.
Nebejt Honzy Galii, kterej se vedle nás z ničeho nic objevil a sehnal nám vůz, asi bychom tam stáli ještě teď.
Namísto toho jsme se uložili u rodičů Kovalových v jejich parádním pokoji. A po pár hodinách spánku vstali a jeli zpátky.
Doma jsem se zrovna potkal s těmi mými milovanými Maruškami, které se vrátily z kempování a bylo to moc hezký a vřelý a radostný setkání.
Pak pršelo a pak přišla babička, třetí Marie, vyzvedla si ten náš poklad… a my se podívali s Mášou na závěr druhé a začátek třetí sezony Stranger things… a pak přijel Aid Kid a společně jsme vyrazili na festival Stromy.
Ale to už je, moji milí, zase jiná pohádka.