některý dny mi to přijde, jako taková velká hra. jde o to, dostat se do práce co nejdřív, abych tam byl co nejvíc ty dny, kdy tam být můžu. A abych mohl bejt plně jinde, když musim bejt jinde.
Takže jsem tu tenhle tejden potřetí, protože zítra a pozítří budu pryč, za jinejma úkolama a povinnostma.
V pátek vyzvedne bratr Lelek v Opavě obrazy a nainstaluje je ja zámku v Linhartovech. Já zatím budu pomáhat, přikládat na oheň, bubnovat… co bude třeba
v pondělí zase v práci, tvářit se. že jsem celej víkend odpočíval a mám zase sdostatek energie na běžnou kancelářskou práci. Je to v rovnováze, pomáhá, nekoukat se dolů a moc o tom nepřemejšlet. Prostě dělat jedno po druhým a pokračovat dál. Někdy jsou ty dny jako sen.
Probuzení s tím naším pokladem. Protažená snídaně, procházka Stromovkou, metro, kantýna, kancelář… a pak zase domů, Stromovka a Maruška, uspat a pak psát, jako včera, knížku, co se bude jmenovat Vřeteno. V současný chvíli má 33 stránek, z toho 3 jsem napsal včera. Kdybych talkhle napsal tři stránky každej den od lošnýho roku, už jsem jich moh mít 1000. Ale takhle to nefunguje. Co neudělám, to udělaný není. I kdyby stokrát mohlo.
Jsou to plný, plný a nabitý dny.
Děje se toho mnoho. A do toho ještě choděj zajímavý nabídky.
Držte mi palce. Já budu držet vám.