včera jsem jel z práce dlouho na zkoušku, pak jsme čtyři hodiny docela tvrdě pracovali na dalších dvou skladbách. A šlo nám to podstatně pomaleji a měli jsme na to míň času, než v úterý. I pizzy se ob jednávaly jen dvě. A Andrejka přinesla zbytky dalších dvou od Lenny.
Pak jsme jeli děsně dlouho autem. Napřed jsem vezl Marušku Puttnerovou, Aid Kida a Ondru Mataje, postupně mi ale z auta vyskákali a já se poskokama úplně totálně zacpanou Prahou posouval k domovu. Kde jsem se nakonec nečekaně rozhodl, vzal si čistou košili a špinavé sako a s mou krásně ustrojenou, ošacenou a nalíčenou ženou Marií jsme vyrazili do Hudebního divadla Karlín, kde Marek Eben moderoval galavečer k výročí 100 let Ochranného Svazu Autorského.
Společně jsme nikde dlouho nebyli takhle vyšvihnutí a bylo to moc hezké. I když bych asi raději to své děvče vzal na předávání Andělů, kde bych tak dva tři dostal, když už bych si měl vybrat oficiální událost, na kterou si vyjít. Ale tuhle možnost jsem zatím v pestrém vějíři svýho života neměl.
Je blahodárný být někde spolu. Marie si dala víno, já brko, společně jsme pojedli olivy a oříšky a pak zase tramvají odfrčeli domů.
Marušku hlídala babička. Marie. A až do jedné jsme si vyprávěli, povětšinou o náročném období „podzimu života“ a o tom, jak perfektní je mít v životě takového cvrčka, krtečka, medvídka, jako je naše malá Maruška.
Ráno jsem vstával v šest, dal si rychlou sprchu a vyrazil do práce. Seč mi síly stačí, snažím se to tu neflákat. A tak jsem na včerejšek v noci dostříhával klasické firemní video z fotek, aby mi na zkoušku přišly komentáře, co musí být dneska zapracované. A tak jsem frčel prázdným městem tam, kde jsem se včera v protisměru plahočil a ani mi to nepřišlo.
Práci jsem měl nakonec rychle hotovou. A Tomáš Neuwerth zaspal, takže se naše dnešní ranní schůzka ruší a já pojedu v podstatě až na zkoušku. A tak tu sedím, kolem se začínají hemžit lidé velkého T.
Dobrý ráno, dobrý ráno v břiše zvířete