včera to byl týden, co mi přišli dva uniformovaní policisté říci, že můj táta už nežije. Na jednu stranu se to zdá dlouho, stihl jsem za tu dobu tolik věcí, v Lípě jsem teď potřetí a zíta večer sem přifrčím zase na tátův pohřeb, kterej se odehrává ve středu.
Mezi tím jsme ještě htáli v Brně a Drážďanech, dva výjimečný koncerty, dvě výjimečný města, vzácný zážitky.
A mně pomalu dochází, že teď už o nich nebudu tátovi vyprávět. Že už se za ním nebudu muset stavovat, jezdit po tý rozkopaný cestičce k Mimoňskýmu koupališti, pít turka z tátovejch hrnků, sedět s nim na zahrádce a poslouchat jak řiká:
ále…
někdy to je trochu, jako kdyby se mi to celý zdálo. A někdy je to prostě ta běžná realita, na kterou jsem se už tolikrát chystal a přivykal. Celej ten velikej svět a my v něm. Všechno v přirozeným řádu věcí.
Uvědomuju si, jaký mám štěstí, že na to nejsem sám. Že mi kromě bráchy a mámy moc pomáhá moje milá Máša, že je s náma ta naše maličká Maruška… a děkuju za to.
