ráno jsem si při balení musel nechat ležet telefon někde na poličce, když jsem si připínal hodinky. Nebo v koupelně na koši na prádlo. čert ví kde.
když jsem to v 7 ráno na Hlaváku v Relayi zjistil, neměl jsem radost. Do zítřejšího odpoledne jsem pracovně v Bratislavě… a zrovna tam se vypravit bez možnosti spojení s rodinou, bez osobní sbírky fotek, poznámek, hudby a rozdělaný práce… sakra.
Hned mě překvapilo, jak velká reakce, jak silný to je.
Kolegyně Bára, která má lístky, dorazila k vlaku naštěstí chvíli po mně, ve vlaku jsem se připojil k místní wifi, a než jsem se nadál, už jsme v Pardubicích.
Před chvilkou jsem viděl vyjít slunce nad kolínskejma rovinama.
Bylo to krásný, pomalý a posvátný.
Zároveň pod tou žhnoucí krásou, tím samým obrazem, projížděla auta, jak lidi spěchali do prací. Zatímco kolem nás se odehrává tohle monumentální vesmírný představení, my svůj život organizujem podle předem dohodnutejch rozvrhů.
Moje maminka z takovýho rozvrhu vůbec nemůže vyjet.
Když jsem s ní telefonicky mluvil v neděli v půl pátý navečer, s veselou a nezvykle dobrou náladou mi říkala, že jde z práce. Kam už nejmíň 14 dní chodit nemusí.
což mi připomíná, že ve čtvrtek u nás byla na večeři Petra Soukupová a přijel k nám bratr technař, kterej den na to odlétal na Aljašku. A během večera se tak nějak seběhla situace… a já jsem podle návodu na youtube složil strojek a každému z našich hostů barvou electric blue vytetoval jedno písmeno.
což je velká věc i na mne
takovej soukromej východ slunce
v úžasu seďte a čumte
trubka, co doma zapomene mobil…
bylo to nakonec snadnější, než jsem se obával. A myslím, že mě to baví, i když se pořád dost bojim. Ale zdá se, houby zdá se, začal jsem, i když opatrně, tetovat.
náš vlak s divnými, surreálnými zvuky, projíždí nščím, co by dost dobře mohlo být Ústí nad Orlicí. Slunce je asi někde nad nízkými šedivými mraky.
náš vlak neplánovaně zastavuje v České Třebové.
hezké ráno všem