jsem v rámci natáčení videoklipu Strachem vlezl do ledový vody zatopenýho lomu v Prokopským údolí.
“prostě běž, tam je všude po kolena. A až ti řeknu, otoč se a pozpátku spadni do tý vody…” režíruje mě Tomáš Šťastný.
Nemá pravdu. Dno rychle klesá. Jdu pomalu dál ale každej krok mě vede níž. Vodu mám kolem pasu, boků. Bolestivě a hrubě mne sevře kolem hrudníku a vyrazí mi dech. A to už plavu.
“vrať se trochu zpátky, tak, pojď mi do toho světla”… vláčím se vodou a drkotám, že už to dlouho nedám, ať točí. Za chvilku se přijdou zeptat, jestli bych si do tý vody ještě aspoň nestoup. A pak se znova neponořil. Když mám podruhý hlavu pod vodou, je to úplně surreálnej zážitek…silný světlo ze břehu prosvěcuje vodu, takže koukám, vzpomenu si na kontaktní čočky… ale venku už je stejnak tma, stejně bych oslněnej reflektorem nebyl schopnej poznat, jestli je mám… ale mám.
napotřetí už tam vlízt nedokážu. Už si nezvládnu nandat dlouhý promočený triko, prsty na nohou zrovna přicházej k sobě.
balíme a jedem.
přesně šest let a jeden den od chvíle, kdy jsem s Tomášem Šťastným brzo ráno lezl a nořil se do Máchova jezera.
