jak nechodim do práce, tak se to plete…
zpívá Martin Kyšperský v jedný písničce. Často si teď na to vzpomenu. Když na první dobrou nedokážu určit, jestli je “pracovní” den, nebo ne. Dneska mám třeba neděli. Pravda, už takovou trochu long neděli, jako když ti kafe prodloužej horkou vodou. Dobrej třetí den. Velmi nedělní pocit.
v pátek se Máša před obědem vydala na týdenní soustředění a my s Markou, po obědě, na procházku s Aid Kidem, Anežkou a Kesinkou. Maruška nejvíc zbožňuje Anežku, ale ani Ondra, ani Kesi nepřijdou zkrátka. Je rozzářená ze společnosti i z čerstvýho povětří. Nakonec toho nachodíme docela dost, hodinky mi hlásej něco přes pět kilometrů. A tak je ta naše malá rozumbrada udrndaná, že usne, jako ve vanilce.
v sobotu ráno jedu s Maruškou do Lípy za babičkami. Cesta hezky ubíhá, provoz minimální, řikám si, na to, že je pátek. Tady někde to denní rozostření začíná.
moc rád vidim mámu s babičkou, byť je to jen na chvilku. Dostanu oběd a popovídám si nad kávou s babičkou. A pak mne máminka poprosí, jestli bych s ní nesjel ještě do OBI pro nějakou hlínu a kytky. A tak jedem a jsem z toho nakupování zase celej nervní a vystresovanej. Ani vlastně nevim přesně z čeho. Možná, jak už nikdo nemá roušky, jak si vlastně nikdo moc jako neuhybá, jak jsou na sebe ty lidi mezi těma kytičkama a květináčema protivný, jak na sebe různě chytračej a předbíhaj se ve frontě u pokladny…hahaha.
po cestě zpátky jsem poslouchal audioknihu Spát v moři hvězd, kterou napsal Christopher Paolini. Pán, co jako, asi šestnáctiletej kluk napsal knihu Eragon, první díl série o dračích jezdcích.
Spát v moři se mi líbí asi trochu míň, než tehdy, před dvaceti, ehm, lety, ten Eragon. Je tam spousta zajímavejch motivů a nápadů. Ale hlavní hrdinka se celou první knihu v jednom kuse jenom omlouvá za průšvih, co způsobila svým neopatrným jednáním. Zatímco ten drobnej přehmat s každou další omluvou narůstá do větších a
větších rozměrů. A to je trochu psina.
večer se krátce potkáváme s Petrem Vizinou, kterýho jsem neviděl dobrejch pár let. Ale jako bychom se rozloučili před tejdnem. Jen dýl vyprávim, co jsem mezi tim dělal a vyptávám se, co že vlastně dělá Petr. Hodně poslouchám jeho podcast Na dotek, příspěvky na Aktuálně a moc mne bavila i jeho společná knížka s Janem Němcem. A i tenhle svižnej a velmi zábavnej sraz.
v neděli jsem měl pořád pátek. Dopoledne se u nás stavili Bezrovi na krátkej rozhovor, kterej se mnou vedla Pavla, Ondrova žena. Moc hezky jsme si popovídali a krátce po tom, co odešli jsem vyrazil na sraz před kostel sv. Antonína, kde jsem předával obraz vítězům dražby pro Ukrajinu, kterou jsem v den svých 44 narozenin udělal na svém Facebookovém profilu. Obraz se nakonec vydražil za 18 000. Což je super.
v neděli večer bylo předávání Cen divadelní kritiky, kde jsme byli s Lesem sebevrahů nominovaní hned třikrát. Ani jednu z nominací jsme nakonec neproměnili, ale myslím, že jsme to nikdo nebral úkorně. Už samotná nominace je v téhle soutěži úspěch. A moc mne bavil supersvižný ceremoniál, který uváděla dvě děvčata v takovým tempu, až hrníčky na poličkách nadskakovaly. Zastavilo se to celé na chvilku jen na tři vstupy sboru DAMU, které zase byly tak intenzivně krásné a plastické, že jsem spoustu známých a kamarádů rozpoznal až skoro ke konci vystoupení. Plastickým na na mysli hlavně to, jak je bohatý na vjemy, sledovat hodně lidí, když zpívaj. Nebo dělaj hudbu. Nebo dělaj něco společně. Něco, co je baví, přesahuje.
v pondělí mi začla neděle. Šel jsem k holiči. A večer se podívat do kavárny Za školou, kde budu mít 1. 4., dá-li Pán Bůh, vernisáž výstavy Mandaly Vřetena. Je to velkej prostor. Nebo spíš víc menších. Menšík je větší.
Vejde se tam hodně obrazů. I těch větších.
Pěšky tam i zpátky. U kyvadla je větrno, pod nohama město, za zádama tma, ze který se ozývá drsný pokřikování mládeže.
chci ještě hrát hry, číst, koukat na filmy, malovat, poslouchat audioknihy, skládat trochu. Ráno jedu pro Mářu.
Jenže jsem tak ospalej, že to prostě zatáhnu a čau.
ráno se vyloupnu z postele a jedu do Lípy. Cesta je super, v neděli, žejo. Mým směrem minimální provoz. Poslouchám povídkovou sbírku Žárlivost od Jo Nesboa. A je to super. Jak jsem si Christopherem Paolinim a Spát v moři hvězd nebyl úplně jistej, tady je to správně. A rozdíl je markantní. Jo Nesbo je v povídkách úspornej, ráznej a přesvědčivej. Než se naděju, jsem v Lípě. Babička mi minule zapomněla popřát k narozeninám. Tuze se mi omlouvá a já jí vysvětluju, že nemá proč. Držím ji za ruku, která se jí tak chvěje stářím, až jemně rozechvívá o tu moji, až jí klouby mojí ruky ťukají na klíční kosti.
k obědu jsou roštěnky s houbama a rejží. Dlouhý leta mý nejoblíbenější jídlo.
Pořád teda nakládaj.
a pak jedem s Maruškou, s tím naším ptáčkem, tou naší lucerničkou. Chvilku si povídáme, chvilku jedem mlčky. Je to super.
tatínku, musim spát, řekne ještě. Probudí se až v Praze a narychlo zastavujeme na hektolitry čurání na odpočivadle na Jižní spojce. A pak pokračujeme nad Černošice za kamarádkou Amelií. Napřed jsou doma jen její děti. Oba se s Maruškou znají od jejich dětství a Mařenčina miminství a maj k ní moc hezkej a něžnej vztah. A tak spolu trávíme moc pěkný chvíle. A pak dorazí jejich maminka a je to taky moc hezký. Je teď teda unavená a dnes jí nebylo dvakrát do tance. Ale i tak bylo moc hezký se s ní a její rodinou vidět. A bejt u toho, jak je má ráda Maruška a dává jim to najevo. Blízkost. Až jsem tam zapomněl Maruščinu bundu. Když jsme v Praze toho nedělního/úterního večera za deště nečekaně snadno zaparkovali a já to zjistil, propadl jsem na chvíli takovému zklamání, až se z toho rozplakala naše rozespalá dcera. A to jsem si zase řek.
“Tak to VŮBEC!” Uklidnil jsem se, uklidnil a rozesmál Marušku a šlo se dom za kočkama. Podle domluvy jsme dali vanu a pohádku… nečekaně nás svou kratičkou návštěvou poctil pan Aid Kid, který tu za rohem něco kupoval. A jak se tak rychle bavíme, Maruška usne. A je to.
Ondra šel dom. A já nacvakal tenhle zápis, jdu si vyndat čočky a taky spat. Ráno vstáváme do školky, bejby. Žiju bohatej a šťastnej život. Díky za to.