odpočítávání

čekáme.
už to očividně nebude dlouho trvat, ale ještě to pořád tak úplně není
jsme připravení, sbalení, auto natankované. všichni, kdo by měli vědět a být nachystáni s námi, jsou již obeznámeni.
ručička hodin se pomalu posunuje, od ranní osmé, kdy už to vypadalo velmi, až teď po dvanáctou, kdy má krásná, moudrá a velmi těhotná žena spí na gauči
Maruška je ve školce, nejspíš ji dnes odpoledne vyzvedne babička
ale třeba taky ne. některý věci neovlivním, některý věci si svůj čas a okolnosti určej samy. můžu sedět rovně, můžu třeba meditovat, dělat dechová cvičení…

„intenzivně se učím, bejt uvolněnej a v klidu,“ odpovíval jsem v pátek a v sobotu všem, kteří se mne ptali, jak se cejtim. a ptalo se mě lidí docela dost, asi na mne to napětí bylo vidět. bodejž by ne. jednou dohou jsem zůstával doma u svých dvou milovaných Marušek a jednoho miminka, co už má prý sbalený kufříček, jak říká ta menší z Marií… a druhou nohou jsem se vzdaloval dodávkou přes páteční D1 na Brno, pak na Bratislavu po D2 a pak na Trnavu a Sereď, Nitru… až do 500 kilometrů vzdálených Hontianských Němcov na festival Atmosféra.
I tady si důležité věci určily termíny a okolnosti samy. Na festival Atmosféra jsme byli pozvaní už v roce 2019, ale kvůli covidu se pozvání posunulo napřed o rok a pak o dva. Moc hezky to sedlo k Besedě u Bigbítu, kam nás pozvali po loňském Zvířecím angažmá organizátoři s Kittchenem hned na další den. Až po novém roce, kdy jsme s Mášou obcházeli pravidelné těhotenské prohlídky, se ozřejmilo, že i naše miminko se chystá na svět někdy v těchto dnech. Podle ideálního termínu sice až o pár dní později. Ovšem jak víme, důležité události si určují termíny sami. A narození dalšího člena rodiny je událost rozhodně největší.
Když jsme na zmíněnou drobnou kolizi narazili tehdy, bylo rozhodnuté nasnadě. Události si určily termíny, kdo jsme my, abychom je zpochybňovali. Takhle se to krásně sesadilo samo, na koncerty pojedu, ono to všechno báječně dopadne.
Ovšem jak se zmíněné události blížily, statečnosti, musím se přiznat, ubejvalo.
Už minulej víkend jsem byl trochu napjatej ve všech těch Kopřivnicích, Opavách a Uherských Hradištích. Ovšem proti tomu tahu, kterej jsem cejtil, když nás můj chrabrý bratr Technař vezl těch šest hodin kamsi na Slovensko, se to vůbec nedalo srovnat.
Nejtěžší moment nastal, když po vytleskaném přídavku opouštěla scénu kapela, co hrála před námi. Bylo jasný, že teď budou tak dvacet minut skládat, pak mi dvacet minut stavět, pak zbylejch dvacet minut budeme zvučit a pak budeme hodinu hrát.
A za další tři hodiny pak s Kittchenem na malý stage ještě jedno hraní.
Co udělám, když se můj telefon teď skutečně rozezvoní a Máša mi zavolá, že jedou do porodnice. Odehraju s tím vědomím koncert se Zvířetem, zruším ten druhý a pofrčíme s bráchou těch šest, teď možná pět, hodin zpátky?
Nebo odehraju i ten druhej, protože odvěká role otců je postarat se o to, aby byla rodina v tomhle křehkém období finančně stabilní. A vítaná možnost podpořit maminku a miminko je až záležitost posledních dvaceti let, což je proti několika tisícům těch předchozích přeci jen jaksi slzička v moři? Takže mám správně bejt tady a udělat skvělej koncert, až si všichni sednou na zadek, rozjet všechnu magii, co jsem se ji kde naučil a uchvátit slovenské publikum, abych se mohl domů vrátit bohatý a lesknoucí se mastnotou?
A tak jsem tam stál na těch rozechvělejch nohách. Jedna, levá nejspíš, od srdce, ta citlivější, v Praze. Druhá, pravá, odvěce mužská, macho a agresivní noha lovce, bojovníka, pouťovýho mága v oboru umění na louce v Hontianských Němcích. A srdce pěkně veprostřed.
A jak tam tak stojím, ve snášejícím se soumraku, přitančí ke mně postava, ve který až docela na poslední chvíli poznám našeho Ondru Mataje. Bez jedinýho slova mne pevně obejme… chvilku mě drží, cejtim jak dejcháme. A pak zase tančí dál.

A pak už to jde rychle. Postavíme nástroje, namalujeme na pódium magický znamení, společně soustředíme energii… páteční koncert Zvířete na festivalu Atmosféra byl jeden z těch nejsilnějších, nejmocnějších, nejhezčích. Na hodinu jsem byl naprosto tady a právě teď. Oběma nohama pevně na chvějící se stagei. A obě Marušky, i to naše nachystané miminko, tam byly se mnou. A basta fidli.

Po vystoupení se ukázalo, že doma je všechno v pořádku. A tak jsme odehráli i koncert s Kittchenem. Ten už byl o dost náročnější, pro unavenější publikum od unavenější kapely. Ale stejně to bylo silný a vyživující.
A pak nás brácha Technař všechny odvezl na ubytování o pár kilometrů dál.
Ještě jsem chvilinku koukal na hvězdy a vzpomínal na ty, které jsem sledoval z terasy penzionu Rut před dvěma týdny. A nebem prolítla perseida a já si rychle přál to jedno přání, kterýho teď mám plnou hlavu.

V sobotu jsme od rána přejížděli 260 kilometrů na Besedu u Bigbítu. Nakonec nám to zabralo skoro 3 hodiny a tak si většina kapely odjela na hotel odpočinout. A já, napjatej jak strunka, i když výrazně spokojenější o těch 250 kilometrů blíž, jsem se nechal vysadit přímo na příjezdový cestě k topolovýmu hájku. A celý odpoledne se blomcal bezcílně po festivalu, očumoval kapely a povídal si s kamarádama a pořadatelama a dalšíma kapelama…

A najednou už byl večer a celá ta naše jednotka, chudší i tentokrát od Toma Neuwertha, ale pořád v šedmi lidech, sešla. A chvilku jsme seděli v zákulisí za hromburácení kapely NAV, brácha nabízel Lindě cigaretový vajgly, jako špunty do uší… a pak byla zvukovka a z hlavní stage k nám přeznívali Black Country New Road. místní zvukaři se hádali a nemohli pořád přijít na problém, kterej vlastně neustále způsobovali tim, že každej dělal něco jinýho a jak na sebe byli nasraný, nedokázali se shodnout. ale těsně na poslední chvíli to klaplo a zapojili nás.
A přišla spousta lidí a pod pódiem, na kterým jsem před šesti lety za hrozný, dvoudenní kocoviny, hrál s Tomem ve dvě odpoledne na rozpálený stagei, bylo hromada lidí. A nám se to hraní tuze povedlo, celý se to vzneslo a zase jsem byl na pár okamžiků cele spojenej a plnej. a bylo to parádní.

Brácha nás pak zase vezl tuze dlouho na ubytování. A brzo ráno jsme vstávali a vydali se na cestu. A s velkým předstihem před zbytkem kapely jsme v neděli dorazili domů.

Takovýho štěstí.
Zase jsem mohl bejt kompletní. A na dýl, než na hodinu koncertu. Obě Marušky, ta malá i ta veliká, i miminko, pořád ještě nachystaný. Zase jsme byli, po tý tisícovce kilometrů, šťastně spolu. Dal jsem všem pusu a miminku přes tenkou stěnu bříška zašeptal:

„Tak už jsem zpátky. Až budeš mít dojem, že je čas, jsme tady.“

Odpočítávání může pokračovat.