Přééésně tudy jse mtakhle jel před třema tejdnama a čtrnácti dnama, refrénuju opakovaně, když v pátek míříme na Fryšták. Přésně, kapely vyrážej na cesty v tu nejpitomější dobu. V pátek odpoledne. Já vyrazil, před třema tejdnama a před čtrnácti dnama, včas, kolem jedný. Ale bylo to přesně takhle. V levým pruhu front, v pravým často dlouhatánský mezery, do kterých ale nikdo nechce odbočít zpátky, protože se bojí, že by ho zase nepustili do leva.
S Martinou, která řídí, a Harmanem, kterej zvučí a mluví, rozumujeme nad podjížděním v kolonách, kdy to je podjíždění a kdy nikoli… a pomaličku se posunujem ku Fryštáku. Skoro uplně jak před těma jednadvaceti a čtrnácti dnama, komentuju.
Cesta nám nakonec k těm čtyřem hodinám vychází, na nádvoří domu Ignáce Stuchlého, kde se festival Fryštácký malý svět koná. Loni jsme tu hráli se Zvířetem, bylo to milé a komorní a přesto něčím výjimečné. Tentokrát se vracíme do známýho prostředí a musím říct, že dlouho jsem nezažil, že by se se mnou přišlo vyfotit tolik lidí různýho věku. Kteří na nás byli minule, kteří násminule nestihli, jejichž syn má rád, co dělám… bylo to legrační.
Bhem chvíle dorazila celá kapela, postupně jsme se připravovali a dvůr i festival v několika vlnách skrápěl hustej déšť. Ale vypadalo to, že to nikomu nevadí, všichni jen nasadili pláštěnky… a jelo se dál. Za podiem v mracích hrozivě pableskovaly blesky, bylo to impozantní i strašidelné.
Dunaj hrál moc pěkně, pány jsem viděl asi po dlouhé době. Možná, že dokonce úplně poprvé a že ten dojem, že jsem na nich byl, způsobuje hlavně to, jak jsme je poslouchali od novoborských alternetivců doporučený, se zatajeným dechem. PAna Václavka a Bittovou jsem viděl jistě při turné k Bílému Infernu v českolipském Jiráskově divadle.
A pak jsme se připravili. A pak jsme šli hrát.
Jakkoli nám to jde s klukama ve třech parádně, Kittchen, to se nedá svítit, je prostě nejlepší komplet. I s Tomášem Neuwerthem, bez kterýho je výrazně těžší, vytřískat z toho plasticitu, dynamiku. A jak jeho bicí, tak zpěv, přidávaj do celýho mixu důležitou barvu. A tak jsem si koncert moc užíval. A i když dost pršelo, vypadalo to, že spousta lidí si to užívá s náma. Krásně se mi hrálo na kytaru, Harman nádherně zvučil… fakt velká krása…
„Někdy si říkám, jestli všechny ty hodiny, všechny ty stovky kilometrů, který člověk najede, kvůli pětapadesáti minutám hraní, jestli to stojí za to. Odjíždět od rodiny, od našich milejch.“ rozumoval jsem na závěr… „Stojí,“ shrnul to lapidárně někdo z davu, než jsem se k tomu mohl elegantně dostat sám.
„Přesně tak. Máte recht.“
Cesta zpátky byla taky dlouhatánská, ale nakonec utekla. Jako všechno dlouhatánský. I krátký.
Uteče to.
Teď to tu je.
A teď?
Teď už to uteklo.
V sobotu bylo krátké a potřebné volno. Hodně času jsme trávili s Maruškou, která celý týden slaví ty své narozeniny. Hodně povídání, hodně pohádek a kreslení a malování. Taková chytrá a šikovná holčička.
V neděli mi pomáhala instalovat u nás ve vnitrobloku výstavu Miminko musí přijít do čistýho (ateliéru). JAk v sobotu pršelo a doléhala na mě otupující únava z nevyspání a dlouhýho cestování tam a zpět, chtělo se mi celou tuhle hurá akci zrušit. Kvůli dešti nejlíp. Ale v neděli dopoledne se začalo vyčasovat… a když jsem se nakonec rozhodl, že to přeci jen uspořádám, už se mi i chtělo.
A udělal jsem dobře. Lidí sice přišlo skrovně, ale určitě o dost víc, než poprvé. hodně jsme si povídali, prohlíželi obrazy a debatovali nad nimi. přišli dlouho nevidění kamarádi i lidi, které jsem potkal poprvé. třeba paní výtvarnice z Ukrajiny, která bydlí ve vedlejším domě a která přivedla svého synovce, aby jí překládal. Studovala tři výtvarné akademie, jednu z toho v Moskvě. a moje obrazy se jí moc líbily. Stejně jako mně ty její. Nu, podobných setkání proběhlo na té naší zahradě hned několik. a hlavně se nakonec pár obrazů prodalo. Takže jsem jako výtvarník a umělec dostal další velkou podporu a pomoc od akce, od které jsem si toho nakonec ani přiliš nesliboval. Hlavně mám dojem, že jsem získal zase velký kus klidu a důvěry, kterými rozkolísaly mohutná pnutí a úkoly posledních měsíců. Má to cenu, má to smysl. A prozatím to vypadá, že i budoucnost.
Z toho mám radost. Velkou celkovou. I ty malý, když si uvědomím, že už pár hodin pracuju na nějakém obraze, nebo obrázku… a nemusím čekat na žádné maily, úkoly a deadliny. Nemusím odbíhat na školení ani na schůzky, které klidně mohly být e-mailem. Nemusím se mordovat s tabulkama. A přes obývák a dvoje dveře spí ty mé poklady, dvě Marušky a jedna Julie.
A já vím a cítím, že takhle je to správně.
Že takhle je to v pořádku.
Jak má být.