je to šumák… šumivý čas, jako by vás ponořili do vysoké štíhlé sklenice a hodili tabletu pomerančového šumáku… osvěžující bublinky proudí kolem celého těla, odbublávají šupinky staré suché kůže, vypadané vlasy a drobné nečistoty.
včera ráno jsem s Maruškou napřed běžel k paní doktorce. den předem jsem dostal ve školce klasickej kartáč, že má Maruška kašel a že s kašlem se do školky nechodí. Když jsem se snažil vysvětlit, že nám paní doktorka řeklam že jde o tzv „školkovej kašel“, se kterým Mářu vždycky 14 dní máme doma a jakmile se doléčí a vyrazí do školky, do tří dnů má kašel novej… ale dostal jsem se jen ke školkovýmu kašli, což si vysloužilo další kartáč, že kašel se kterým se do školky chodí neexistuje… no, než jsem se pořádně stihl rozkoukat, už byla paní vychovatelka pryč a já se cejtil zase jako malej Jakub, co dostal vyhubováno za něco, co neproved. a to bych si tipnul, že bude paní vychovatelka tak přibližně v mym věku. nu. neva. některý věci zkrátka fungujou pořád.
Maruška má zůstatz týden doma, jinak je všechno skutečně v pořádku. z čehož mám radost. a i tu dlouho připravovanou a přesunovanou schůzku s Aid Kidem a Petrem Ostrouchovem jsem stihl jen asi s patnáctiminutovým zpožděním.
Bez problémů jsme debatami o možné budoucí spolupráci vyplnili celé dvě hodiny, které jsme měli k dispozici a já se pak s nadšením na Míráku posadil do tramvaje 22, která mne měla za 32 minut dovézt ke Kaštanu, kde jsem si den před tím nechal věci a měl ještě nějaké natáčení… jenže ouha. na Karláku už jsou informace jiný a tak nakonec spíš souhrou štěstí, než rozumu, doběhnu na Lazarskou a odtamtud jede jiná 22, která už mne ke Kaštanu doveze. S dalším patnáctiminutovým zpožděním… které jsem během nějakého natáčení a stěhování cajků docela srazil, abych pak dvacet minut čekal na vůz taxislužby a s ním pak jel hodinu do klubu Za školou. Byla to peprná hodina plná popojíždění, v jednu chvíli nás od nehody a čekání na policajty uprostřed křižovatky nad Prašnym mostem zachránila jen pneumatika vytočeného kola, o které se paní, co do nás nacouvala, zarazila, aniž by poškodila vůz. Docela jsme se s panem taxikářem skamarádili za tu hodinku. a když jsme pak asi deset minut stáli bez hnutí na kruháči Kulaťáku, vypnul taxametr.
Za školou jsem vystoupil trochu zmačkanej, došlo mi, že domů už se pro kontaktní čočky a náhradní kytaru nepodívám. a že se s tim nedá nic dělat. pozvolna jsem se ze zmačkanosti zase rozložil, trochu zataženej chladem a venkovním deštěm a promoklejma botama se postupně osměloval… a pak hrál Walda a pak jsem hrál já.
Pódium bylo extrémně sporý, dvě bílý světla, dřevěná podlážka a pár židlí. a i na tomhle půdorysu, i s těmahle jednoduchejma rekvizitama, se dá hrát. každej z nás k tomu s Waldou přistupujeme trochu jinak. a zároveň oba tak plynuje přecházíme, improvizujeme, plyneme. A hudba propojuje. Dotýká se. Zesiluje a násobí.
Bylo to radostný a povzbuzující. Stejně jako vernisáž, krátký hraní a cesta dodávkou s kamarádem Honzou den předem. rozhodně malý kroky pro lidstvo. ale kolik se do toho jednoho maličkatýho kroku lidskýho pokolení vejde radosti.
stovky kilo dvacet, jak řiká Maru podle Včelách medvídků
je to šumák
bublinky všude