taky jsem byl ale dneska po tuze dlouhý době u svýho barbera Majka. A ta věc, kterou se mnou během hodiny provede, mi nejen ubere asi deset let věku při pohledu z venku, ale i při pohledu zevnitř. je neuvěřitelný, že se z takovýho otahanýho zarostlýho a životem utrmácenýho medvěda stane díky břitvě a holícím strojkům takový sympatický, poněkud vrásčitý mladík, plný elánu a energie, který cítí odhodlání, postavit se všem nespravedlnostem a úkladům světa.
5. 11. dva dny a tři roky po mém tatínkovi Koubovi, zemřela na rakovinu vaječníků Mimi Parker, bubenice a hlavně zpěvačka kapely Low. Tahle báječná slowcoreová parta hraje už dlouho, ale já je pořádně objevil až s posledníma dvěma deskama Double negative a Hey What!, který se ale zase řadí k těm mejm úplně nejoblíbenějším a nejsilnějším hudebním zážitkům. Stejně jako úžasnej koncert Low před asi třema lety v Meet Factory. Sakra, ještě letos v září jsme se se Steffenem z Jazzclub Tonne v Drážďanech domlouvali, že když se mu podaří Low zlanařit do klubu, přijedu mu tam zadarmo zahrát jako předkapela, budu spát pod stolem a pít jen vodu, abych ušetřil náklady.
Low jsou, nebo byli, navíc trio. Majželskej pár, Alan a Mimi. A nějakej baskytarista, který, jak Alan vtipkoval, měněj tak často, až jim to neslouží ke cti. Za týhle konstelace to bohužel znamená, že celá kapela skončí a už nikdy nic nenatočí a tak dále.
Smutno mi z toho bylo. I je.
Jak jsme teď ale, po deváté večerní, dostal do náruče maličkou Jůlu a uspával ji, zatímco uondaná maminka zapadla na kutě s tou starší dcerunkou, došlo mi, jak obrovskou máme výhodu. Jaký máme štěstí, že teď, když venku začalo lejt, prší tam ta studená tma a neartikulovaně hulákaj fašounci Sparty, máme elektriku. Teplo a světlo. Protože jen pár set kilometrů od nás to vůbec neni standardní situace ani pro lidi, kteří, tak jako my, byli na tenhle „běžnej“ komfort perfketně zvyklí. Že tam teď v ještě větší zimě nesvítí světlo, neteče voda, nehřeje topení. A hulákání, který se nese zpoza oken, by nemuselo patřit rozjařenejm fotbalovejm divákům, jejichž mužstvo dneska nad jiným slavně vyhrálo.
Jsem rád za tyhle kukaně, který máme. Ze kterejch můžeme koukat, jak venku prší.
I když jen v tom krátkym čase, co usnou naši blízký a než únavou odpadneme my. Jsem velmi vděčnej za to, že můžu žít tam, kde jsem, s těmi, které jsem v tom širém světě našel. Že se můžu věnovat tomu, co miluju a co mne léčí. Že jsem si v tenhle unikátní moment vědomej jeho posvátnosti a zázračnosti. I když před chvilkou jsem byl celej žhavej brblat, jak to mám náročný.
Přijde mi, že se hodí tahle písnička…