jde to. Tak nějak krok za krokem, kus po kousku. Není to nejsnadnější období, ale ani to neni žádná výjimečná haluz. Jen udržování, držení, podpora, plánování, přeplánovávání. Ups and downs.
před vánocema jsme dokončili po několika měsících práce videoklip Zprávy. Osobně si myslim, že je úžasnej, mám ale pochopitelně sklon, nadšeně se radovat ze všeho, co se povede dotáhnout. Pro mne je důležitý, že se mi povedlo zachytit a ztvárnit, obrazem i hudbou, moment, kdy se ti při Maitri dýchání, nebo jiný podobný práci, otevře vědomí. A zároveň, o necelou minutu později, opačnej extrém. Kdy se mi srdce sevře jako pěst v důsledku vnitřního nesouhlasu s tím, co prožívám a na co se dívám. Je to trochu surový, ale zabalil jsem to do laskavýho rámce zdánlivýho bezpečí atelieru, kde video začíná i končí.
Loni jsem si pochvaloval, jak se mi povedlo před Vánoci díky koncertům v atelieru a taky díky obrovskýmu štěstí vydělat dostatek, abychom Vánoce a konec roku zvládli s přehledem. Letos to zase bylo o kus náročnější. Jednak jsem trochu vyždímanej po vydání desky, jednak se hned několik kamarádů rozhodnutých “nakoupit” před vánoci, rozhodlo “nakoupit” až někdy po novým roce, jednak jsem se za předchozí rok neposunul na žebříčku nejžádanějších výtvarných a hudebních umělců neposunul zdaleka o tolik, kolik jsem si představoval. Je to boj. Je to pořád boj. A já se před svátkama cejtil omlácenej, pobouchanej a tak upřímně vyčerpanej, až to bylo legrační.
pojí se s tím pochopitelně celá hromada nezvaných i když pochopitelných obsahů a odvěkých obav z vlastní nedostatečnosti, pocity neúspěchu, selhání, studu a obav. Tradiční koktejl. Pořád je to ale otrava tohle hořký pití usrkávat. Co mi pomáhá nejvíc je samotná práce. Malování, skládání hudby, asistence na Maitri, do školy, ze školy, na bicí… a samosebou taky čas s Mášou a oběma holčičkami.
prvního ledna jsme navíc zjistili, že nám odněkud do bytu “foukly saze”, kolem elektrickýho kotle v koupelně jsme měli mastnou vrstvičku černý špíny. Což nás docela vystrašilo. Máša s Jindřiškou vypulírovaly celej byt, půjčil jsem čističku vzduchu a teď srdnatě čistíme, co to dá. Zatim to vypadá dobře, o původu fouknutí nám to však neprozradilo nic. Tak zůstáváme pozorní a čistička zapnutá.
od 9. 1. jsem si naordinoval měsíc bez marihuany. Od doby, co jsem před 9 lety přestal pít, jsem toho moc nenaabstinoval a tak mne začalo zajímat, jak vystoupit z pocitu závislosti na uvolnění a klidu, kterej mi sofistikovaný pokuřovàní mé milé byliny přinaší.
trochu to kouše kolem žaludku. První dva tři dny byly opravdu nepříjemný, úzkost, podrážděnost a pocit, že jsem se elegantně střelil do nohy, kterà mi pomáhá všechno to napětí, únavu a obavy ustát. Teď v den číslo 6 cejtim naopak velkou vlnu vnitřní radosti z toho, že ač křehčí, stojim rovně. A vnímám, že síla, pramenící z neuhejbáni a neutíkání před nepohodlím, mi dělà dobře. Jak bychom řekli se spolužáky z Maitri výcviku s pochechtàváním, je to velký učeni. Veeeelký učení. Na malém prostoru vlastní hlavy a srdce.
včera jsem ještě brzy ráno odvezl maminku z Český Lípy na operaci oka do Mladý Boleslavi. Vyjižděli jsme sněhovou kalamitou kolem pátý a před desátou už jsme byli zpátky. Oproti očekávání máma na oko vidí a tak jsem ji zanechal v laskavý péči bratra Technaře a vrátil se do Prahy za rodinou. Kromě moc hezkýho povídàní po cestě tam i zpět mi utkvěl moment, kdy kocourovi Mikešovi po návratu povídá, jak se tři měsíce bála zbytečně. A teď to má za sebou. Tak byla ráda. I já jsem byl rád. Bylo by krásný, kdyby se maminky, děti ani tatínci tohohle světa nemuseli tolik bát.
a s timhle neskromným přáním se pro dnešek rozloučím. A jdu zase malovat.
krásný dny všem