Autor: Jakub König

V pátek ráno nám volal brácha Jirka z Novýho Zélandu a bylo to super. Na chvilku jsme se i viděli a úplně se mi po něm zastesklo. Jak tam tak sedí na tom rohu toho novýho zélandu. Všude kolem tajemný mystéria, aspoň kurva Pána Velryb by si moh pustit.
A Atlas mraků, i když ta hluboká budoucnost budou spíš ještě nějaký tropičtější  ostrovy, než Novej Zéland…
Každopádně by si měl načíst celýho Mitchella, jednak je to super čtení a jednak ho to bude bavit, až mu docvakne, co ten chlap se svejma románama dělá…
když jsme dotelefonovali, vyrazili jsme na vysočinu
***
na vysočině jsm strávili dobrej čas, trochu bděli, trochu spali, dost se procházeli bosí a povídali si s kamarádama. Dvě bílý vědmy laskavě dohlížely, aby se polívka, jak se řiká, metaforicky, míchala správným směrem.
***
v sobotu jsme přejeli do Jihlavy, ubytovali se ve velkoryse pojatým apartmánu a pak se dobře najedli v restauraci s opravdu svérázně protivným číšníkem. Mařenka mě celýho polila nealkopivem. Ale uschlo to, než jsem šel do divadla.
Pro hru Jeden život jsem nakonec zhudebnil dvě básně Jana Zahradníčka. Aid Kid je rozvedl do krásný hudby pro nesmírně smutný představení. Seděl jsem sám v loži a bylo mi z toho teskno.
Pak jsme se s MAruškami a místama s Aid Kidem procházeli centrální Jihlavou.
A pak jsme šli spát.
***
V neděli jsem nás a Marušku Puttnerovic a Aid Kida převezl do Prahy… doma jsme si chvíli odpočali a pak jsme vyrazili to naše kvítko odvízt k babičce do nového bytu. A pěšky od Náměstí Míru kolem mrtvý Mrtvý Ryby a za nemocnicí na Karlově náměstí.
Protli jsme naněkolikrát zavedený trasy a důležitý místa tohoto i několika z mejch minulejch životů. Jako špízová jehla.

Špíííízzzzz

Ladislav Herián sloužil mši na kostelní zahradě v Trojické a bylo to krásné a neokázalé a tak blízko bohu, jak si dokážu u klasické křesťanské bohoslužby představit. Zní to nafoukaně, ale nemyslim to tak. Ani trochu.
Moc se mi ten čas líbil, líbilo se mi, jak zpívala vokální kapela Accamen, jejíž členové mi přicházeli v různých částech bohoslužby neuvěřitelně povědomí.
To už se mi ale trochu motala hlava ze všech těch předchozích cest a zážitků.
A tak jsme jeli vyzvednout Mařenku.
Kvíteček líbezný.
Domů jsme tramvají dovezli.

když se dostanu k vrku a seriálu
v půlce neudržim oči
dobrou

• minulej tejden přišly vánoční magentový tenisky. kolegyně mi je vyzvedly a v pondělí jsem je měl v krabici na stole. jsou mi úplně pevně, zajímavej druh moderních běžeckejch bot. asi je dobrej nápad v nich chodit doma nějakej čas… tak, jak to dělá třeba Krystýna, která v nich třeba běhat nehodlá…
•  taky jsem měl schůzku s Richardem Cholevou. Pro Club-Mate budu dělat hlavně obrázky a drobnosti, budu pro ně ale dělat pořád a za míň peněz. Hehe. Zní to jako nesmysl, ale já z toho mám radost.
• Máša měla v pondělí moc hezkou malou oslavu narozenin. Částečně vbenku na dvoře a potom vevnitř, přišla Jindřiška, Mášina maminka a Michal… jedli jsme, pili, hodovali, Mařenka do toho předváděla, jak vypadá krása a roztomilost v jediném rozmachu
• V úterý jsme vyjeli na velkou návštěvní cestu. napřed do Mimoně za tatínkem, který vrká s tou naší holubičkou, společně s náma zpívá paci paci pacičky a vůbec, je celý rád z té své vnučky.
• Pak maminka v našem velkém bytě, srbský fazolový rendlík a závěs v ložnici, který dělal tlumené mechové světlo, když jsem Mařenku na půl hodiny uspal. Honza Suchý, který odešel z ČSA před dvěma měsíci, mi v tom bytě překvapivě vůbec nechybí. Je pravda, že posledních pár let byl vlastně buď pryč, nebo zavřený u sebe v pokoji u počítače… maminka vypadá, že to nese statečně a vlastně docela dobře.
• Babička, teta i strejda Klášterští jsou taky celí rozveselení. Kam to naše děcko přijede, tam dělá dobrou náladu. O prázdninách bych chtěl do Lípy jet na pár dní. Chybí mi jen tak courání, navštěvování kamarádů a vejlety po okolí. Těším se.
• O co je Mařenka roztomilejší mezi svými obdivovateli, o to byla náročnější zpáteční cesta. Doma zaparkujeme na přeplněné Letné a jdeme domů.
• Včerejší den uplynul a puknul jako mýdlová bublina, zazrcadlil v barevným filmu nebe a plop, večer jsem usnul při usínání a ráno se vzbudil při probouzení. Teď jsem tu. V sedmym patře. Spal bych.
• Posledních pár dnů mezi svátky se budím s myšlenkou, zavolat do práce, že mi není dobře. A zůstat doma s holkama. Vlízt si za nima zpátky do teplý postele. A pak v klidu připravit snídani a pak jít ven.
• Flákal bych se.

Jsem na vítání občánků, první části uvítacího dne v T-Mobilu, kterou má moje oddělení na starost. Příště budu místo kolegyň Jany a Kristýny třeba klidně já. Tak si moc nekreslim a sleduju.

kromě dojemnejch míst v reklamách, jako byl teď třeba velkej pěveckej flashmob z roku 2011 z londýnskýho letiště Heathrow, takovej ten, kde mezi zaskočenejma lidma začnou najednou zpívat muzikálový profesionálové. Třeba když takovej tlustej černoch v honosném arabském rouchu začne zpívat I am the passenger a sbor se přidá Na na na na nananana, to pak kreslim jak divej a slzy mi rozpíjej ješte nezaschlou tuš.

Vyplašení nováčci kolem

nejistě pokukují kolem.

 

Včera měla Máša narozeniny.
Někdy minulej tejden se ukázalo, že se uvolnilo místo na semináři Maitri dýchání, což se dá brát jednak jako náhodička, jednak jako doporučení… a tak jsem měl včera první volnej den s Maruškou.

Když byla děvčata nemocná, mám dojem, že jsem si to vyzkoušel dostatečně. Ale přeci jen je to speciální příležitost, když se nemáte ani jít kam poradit ani se přeptat ani na chvilku nechat podržet…

A bylo to bezva. Intenzivní, plný do poslední chvilky… ale fakt moc hezký. Co tři hodiny jsem připravoval pokrmy a pak tu naši profitrolku sytil, hrál jí na kytaru, přebaloval, dával napít, zvedal ze země, pokládal, venku jsme byli, společně jsme potkali Katarinu Valentovou s jejím synkem Felixem (?), celej dlouhej den jsme prokodrcali a večer mi dcerunka usnula v náručí při sledování The Terror.

Smontoval jsem věšák k přivrtání.
vložky do Kallaxu jsem zatím nezvlád, IKEA moc montovat s miminem nejde.
Aspoň pro otce na mým levellu.
Ale mám velký plány.

Máša se vrátila až za tmy, unavená, plná zážitků.
Povídali jsme si a jedli narozeninovej dort od Punk Rock Cakes, kterej jsem accidentally koupil v sobotu na farmářských trzích na Kulaťáku od svýho kolegy z práce, kterej na mě volal Lukáši, Lukáši…
a kterej si mě získal právě tartaletkou (ať se to píše jak se to chce psát) a makronkou zdarma.

Když přijdu domů, otevřu dveře do předsíně, kde je to někdy voní jídlem z kuchyně nebo kávou nebo vypraným prádlem, jindy je trochu cítit kočičím záchodem.
Podle hluku se snažíám uhodnout, kde jsou holky.
Někdy hospodaří v kuchyni, jindy v koupelně, jindy jedna druhou uspává v ložnici. Když jsou holky alespoň částečně v obýváku, mám možnost nahlídnout, jak si Maruška hraje… a pak Máša řekne:
táta je tady
A Mařenka se napřed podívá na ni. A pak na mě. A pak se usměje.
A celej svět se může jít klouzat.

Včera jsem viděl, jak má Máša unavený oči… v ruce jsem držel papírovou tašku s dárkem k jejím brzkým narozeninám, na dvoře na mě čekal Matěj s Jirkou Horenským kvůli klipům… takže jsem trochu zmatkoval.
Ale pak mi Máša Marušku přinesla ven, chvíli jsme ještě povídali ve vnitrobloku a pak jsme se přesunuli do OKA, kde jsem se potkal s Petrem Koubkem a Norou Eckhartovou, kterou znám víceméně jen ze Sebedráse. Nora čekala, až jíá přivezou knihu ku křtu, na ni čekal zase Petr Koubek a na něj jeho syn Vítek. Když knihy dorazily, vyšli jsme, dva tátové s kočárama, do letenskejch sadů a courali tam dobrou hodinku a půl, než byl čas vyrazit ta naše potěšení nakrmit…
Bylo to moc hezký otcovský odpoledne…
Celej svět se klouzal

Dělat hudbu ke knížce na mobilním telefonu po cestě do práce, to mi přijde opravdu ekonomický využití času…

vidite sami, jak se ta věta kroutí… hudby a knihy a ekonomika času…
zkrátka mám radost, že jsem objevil další možnost, jak propojit tvorbu se svým životem i v čase, kde jsem to považoval za nemožný. a kde to vlastně dřív taky trochu nemožný bylo, jelikož dřív si člověk mohl tak akorát kreslit, nebo psát. případně komponovat v hlavě. pokud byl Mozart. nebo Beethowen.

stejnak, ti chlápci tehdá vůbec nepřemejšleli o písničce jako o relevantním hudebním žánru. hehe. ti by dneska koukali, až by na ně vyrukoval nějakej dramaturg, že jim to lidi přeladěj na Evropu 2…

Každopádně je ta práce na telefonu v metru díky bluetooth sluchátkam další otevření dveří.  Převčírem jsem to všechno odevzdal a teď se mi trochu uvolňujou ruce. Do pátku musím dodělat snad už poslední Nomády.

Máme doma krásný večery. Marka je poklad.
Usmívající se, blinkající, žbrblající poklad.
Po nocích se teď občas budívá.
Ráno jsem myslel, že nevstanu a přiusnul jsem ve vaně. Už chápu tu neuvěřitelnou schopnost dospělejch lidí, usnout kdekoli. Jako malej jsem tomu nerozuměl. A jako větší si pak myslel, že mě se to netýká.
A ono vidiš.