Kontaktní čočky jsou senzační vynález. Jsem rád, že mi dlouhou dobu přišlo nepředstavitelný, dotýkat se prstama oční bulvy a tudíž jsem se zkoušení čoček bránil. Protože teď si to užívám dvojnásob. Za každej koncert, na kterym mi padaly brejle ze zpocenýho nosu a uší na zpocenou podlahu spoře navštívenýho klubu, se teď raduju dvakrát.
Jen se mi často stane, že si zapomenu roztok, nebo pouzdro na čočky, pouzdro s čočkama někam založím… atd
Teď nám došel roztok. Už třetí den se holedbám, že ho zajdu koupit, ale vždycky na to zapomenu. Takže čočky máchám v čim dál menší kalužnice roztoku, co nacházim po prázdnejch cestovních flaštičkách. Když jsem je dneska ráno lovil, byly vláčný už jen vší tou vypitou tekutinou, ale kolem bylo sucho.
Musel jsem myslet na hostie, jak křuipaly, když jsem si je nasazoval.
A teď v práci mrkám jako kur
Včera večer jsem dodělal hudbu k audioknize
Mařenka v noci dost pláče, přes den prej místama taky… dost se ale taky směje a dělá chytrý obličeje. Laskonka líbezná.
v pátek dopoledne urgentní práce z domova, jinak parádní den s děvčaty, procházky po stromovce a různé jiné báječné rodinné aktivity. večer moc hezký Večírek Osamělých písničkářů v Kaštanu. Jan Burian se svými přáteli si v šatně vypráví o Šostakovičovi, podvodnících a klavírních improvizacích.
v sobotu procházky, ráno cesta na farmářský trh, káva, brownie, fantazie. Běhání s Jirkou Fiksou, taky si povídáme o Šostakovičovi a Stalinovi navrch, velký půlmaratonac asi po třech kilometrech umdlévá a kráčí zvolna, ale je rád…
večer cesta s Honzou Rejžkem a Zarou Medunou na festival Půdah do Borový u Poličky. Hele festival super, vstup v maskách super, nádražní budova a koleje, po kterejch se asi přes den jezdí, ale v noci nic. nedaleký bytovky a kravál do noci, celý to působilo důvěrně bezčase… hrálo se mi dobře, ale lidi hladověli po beatu, to nebylo jednoduchý saturovat… ale bylo to dobrý. zpáteční cesta byla dlouhá, dlouhá, dlouhá, pořád půl druhý a najednou čtvrt na pět…
v neděli jsem se vzbudil tak akorát na odjezd na zkoušku. celý dopoledne i po obědě připitomělej, naštěstí nám to ale se zvířatama opravdu jde. je vidět, že to hraje, že ta kapela funguje a dejchá. takže i když bych neděli nejradši strávil s holčičkama v bazénu u svýho strejdy na zahradě, tohle vůbec nebylo špatný. vzhledem k menšímu množství se mi dařiolo všechno vést a řídit, časově to klaplo taky… kolem šestý jsem byl doma jako na koni… trošku jsme poodpočívali a pak večer ještě s Aid Kidem drhali…
Mařenka ráno lozila a nespokojeně se vrtěla, než nás oba vzbudila. pak se rozsvítila tím nejnádhernějším úsměvem a bylo vymalováno.
Zpětně se ukázalo, že ten muž, který hrál zády k publiku s Godspeed You Black Emperor v Arše, byl Pavel Zlámal, kterýho jsme v Arše krátce potkali. Haluz.
Těším se na klidnej příští víkend a klidnější tejden. Už zase skoro měsíc bez pořádnýho odpočinku, musim nám vyšetřit dobrej čas. Jupijou.
Léto se pomalu rozlejvá do jara jako tuš do plivance.
Na konci léta 2014 jsem vzal Mášu na vejlet do Neratova a pak ji odvezl k babičce na Šumnou. K tý, co jsem u ní včera holky vyzvedával.
Zbylo mi pak z toho volný odpoledne a noc ve Znojmě a já se seznamoval s tím novým městem. Sešel jsem od Kaplanky dolů po všech těch terasách k Obří hlavě, dal si pivo a křidýlka a fajfku… a sešel dolů k řece a po betonovým korytě došel kus pod přehradní hráz.
Do sešitu jsem si tehdy napsal prvních pár vět básničky, která se pozvolna rozrostla v povídku a nakonec v knížku, kterou jsem chtěl Máše dát na Vánoce, ale dopsal jsem ji taktak k narozeninám.
A jako zatím u každýho psaní se mi k tomu hned v hlavě líhla hudba… a z tý hudby vznikla krátká deska, sesazená záměrně do jednoho tracku.
Knížku má
Máša doma v knihovně.
Písničku / desku si můžete poslechnout tady:
Já jdu dneska slavit narozeniny LSD na Godspeed You! Black Emperor (CAN/ Constellation) + support do Divadla Archa a rád bych mu popřál důkladnej a obsáhlej výzkum a moudrý a zodpovědný spolupracovníky. Myslím, že možný objevy, by mohly přinýst stejně užitku, jako, dejme tomu, výzkum vesmíru.
A sobě přeju parádní koncert, jupijajou, to se moc těšim. Minule v Lucerna Music Baru to bylo strhující. Což mi připomíná, že bych si měl vzít špunty do uší.
Taky jsem se v tom LMB tehdy nevědomky potkal s Mášou i Aid Kidem…
Jak řekl Aid Kid, když do tmy plápolal ten obří oheň: další z tvejch zhulenejch nápadů, co se povedlo zrealizovat.
koukal jsem na to a řikal si, že jo. Byl to tehdy náročnej den. Těžká příprava, shánění peněz, vymejšlení, kreslení, organizování. Tahání větví. Přetahování se o místo. A zima, zima, zima.
jak ale do tmy nad Cechem svatého Vojtěcha šlehaly plameny, všechno tohle bylo jedno. Další z obrazů v mý hlavě, který vyplul do reálnýho světa… aby za chvilku zase zmizel v plamenech. Mám velký štěstí.
K písničce Dobrý večer 1 ale vznikly ve stejnou dobu klipy dva. Přesně v intencích toho, čemu řikám znamení.
původní plán byl připravit na Dobrý večer 1 video z našich projekcí. Dlouho jsem o něj Lindu prosil a pustila se do něj ve chvíli, kdy Jirka Horenský rozjel přípravy na natáčení Dobrý večer 3.
zvolená kamera a čas a čert ví, co všechno, nakonec můžou za to, že se klip na Trojku posouvá na podzim… a natočenej materiál se hodí jen a jen na jedničku. Do toho dostříhala Linda parádní video.
A tak máme dva klipy na jednu písničku. Neni to ekonomický, co se týče naší strmý cesty za slávou, dělat podobný věci nás na ní asi vzhůru neposune. Ale je to krásný. A je to rrradost. A je to hudba. Práce, na který záleží. A tak vám sem rovnou přidám i Lindino video, ať si ty mantřičky můžete pustit s obrázkama podle svýho gusta. Užijte si to.
Po cestování na šňůře pokračuju v cestování pracovním. Včera odpoledne jsem se pěšky vydal z mrakodrapu Telekomu do mrakodrapu hotelu Lindner. Z patnáctého do třináctého.
dovlekl jsem se na pokoj úplně vyždímlej a bez víry ve svý pracovní nasazení a jeho smysl.
odloučení, od dvou Marušek, který mne trápilo už během koncertů, se teď vyšplhalo na nepříjemnou úroveň… seriály nefungovaly, televizní pořady jsou fakt strašidelný(dívali jste se na to teď někdo? To je přece úlet?), nakonec jsem si nakoupil jídlo, osprchoval se a když se za oknem město zatáhlo do tmy, pustil jsem se nakonec do hudby k Anihilaci.
to mi šlo a dělalo radost a pochybnosti jsem neměl žádný. Starý známý pravdy.
Teď sedím na obří roadshow, která představuje novou firemní strategii. A je to hezky udělaný, mají tu kávu a pepsi, která chutná, jako kdyby nechali kamion stát několikrát na prudkým sluníčku.
Je to sieť, která je future proof.
Je to obří věc, taková firma. Odvykl jsem tomu pocitu smítka v nadnárodním kolosu.
Na druhý straně nám konečně vyšel novej videoklip. Řekl bych ale, že ten si zaslouží vlastní post.
Takovejch dní jsem se na to těšil, a už zase jedem dom, povídám Aid Kidovi, když vyjíždíme z Hradce Králové. A je to skutečně tak. Ty dva dny utekly jako voda.
A tak se vrátím kousek proti proudu…
V pátek jsem Ondru naložil kolem jedenácté a vyrazili jsme. D1 byla tentokrát dlouhá, než jsme dojeli do Brna, přišlo mi, že uběhly třeba 4 hodiny… ale pak už to šlo rychle, Kousek nad Zlínem v Kudlově jsme zastavili na návštěvě u Jaroslava Čermáka. Pána, kterýho mi představil Aid Kid jako svýho kamaráda. Divadelního scénografa a fantastickýho člověka s hlubokým a celým zaujetím pro umění, pro divadlo a hudbu. Člověka, kterej je tím celej naplněnej, kterej o umění přemejšlí, mluví, pokuřuje…
Strávili jsme na návštěvě asi hodinku, ale byla to hodinka z těch světovejch. V tomhle baráku bych mohl odpočívat klidně tejden.
My ale pokračovali dál a po další hodince jsme dorazili do Rožnova pod Radhoštěm.
Vůbec nepřipomínal ten Rožnov z mejch dětskejch vzpomínek… kterej se teda smrsknul jen na ten hotel se steakem a dalamánkama s buřtem a kemp s termálním bazénem. A ještě samosebou skanzen… kterej mě jako malýho zdaleka tak nebavil, jak si asi myslej dospělí, že skanzeny bavěj děti…
teď jsme prokličkovali nějakou továrnou a vynořili se před roninnou vilkou, na jejíž zahrádce, asi metr a půl od obvovdový zdi, vyrostl panelák.
A v obýváku tý vily, kterou jsem podezříval z minulosti školky, jsme hráli.
Koncert to nebyl jednoduchej. Proti nám postávalo a poposedávalo třeba třicet lidí, nebylo moc znát, jestli se jim to líbí, nebo ne… a naše sebejistota z Vinohradskýho pivovaru byla ta tam.
Ale nakonec to nebyl špatnej koncert. Spíš běžnej s dobrejma vrcholama.
Co se povedlo bez debat byl pak Aid Kidův set. Čerstvě zkouřenej jsem si parádně zatancoval a užil si to.
Pak jídlo… a pak nás Lucka Redlová odvezla na hotel…
… někdy je takovej moment, že už prostě další brko neni potřeba…
filozofuju ráno, když odjíždíme se zásobou léků na Aid Kidovu alergii, z Rožnova. Ondru chudáka teď ty květiny docela dostávaj, pořád frká, teče mu z nosu, nebo se celej kření, jak ho celá hlava svědí zevnitř…
kousek před Olomoucí usne…
posloucháme Radiohead, KID A, já si potichu zpívám ty letama povymejšlený druhý hlasy, vyjíždíme do kopců, kufrujeme na pro mne znova a znova matoucím kruháči u Český Třebový… a pak ještě hodinu… a už jsme v Hradci.
Čtyřhvězdičkovej hotel v Rožnově jsem si ani pořádně nestačil užít, dochází mi, když stojíme před hotelovým domem Academic. Vevnitř něco mezi kolejema a ubytovnou, záchody na patře, kuřáckej koutek u velkýho okna v osmým patře…
radši vypadnem ven…
na náměstí opulentní a skvělej oběd, pak kafe a kreslení v Cafe na kole a pak přesun do Kraftu.
Jakub Fabián, kterej se se svojí sestrou (to je ta Johanka?) klub provozuje je fajn. a když si postesknu, že by se nám hodil mlhostroj, jeden vytáhne…
a pak zkoušíme a zapojujem… naposled vyndám svůj novej mikrofonní stojan z krabice, kterou pak nechváme v klubu. a naopak v krabici nechávám loopstation, ten čas, během kterýho jsem si ho vhtěl vyzkoušet, nějak není…
a pak přijdou hosté a my jdeme hrát
tentokrát se nám daří o poznání víc, místama to šlape nehorázně, lidi ztracený v mlze si to užívaj s náma… a za hodinu je vymalováno a Ondrův set celej propovídám venku na zimě před klubem…
a pak už je zase pozdě, tak pozdě, že už ani balit brko nemá cenu… a my jedem domů s taxikářem, co ho musim požádat, aby zpomalil, jak to řeže…
a pak se ukládáme v tom prokouřeným pokoji a neklidně spíme, ráno nás brzo budí slunce rozpalující pokoj a já znova děkuju, že nemám kocovinu, kterou bych jinak určitě nesl…
snídaně v Mc Donalds, kde jsem před měsícem seděl s kamarádkou Danielou…
A pak jedem a jak vyjíždíme z Hradce, řikám:
Včera jsem kolem půl čtvrtý zvedl kotvy v práci a přesunul se dom.
Tam jsme s Mášou zabalili, pochystali miminko a vyrazili do stmívajícího se večera směrem na Znojmo.
Nedávno jsem dával opravit žárovku ve světle, ale klekla zase a teď, po cestě, za Jihlavou, najednou koukám, že vypadla i ta druhá. Zbývajících čtyřicet kilometrů jsem jel buď s dálkovejma nebo s blikačkama, protože mi přišlo, že ty malý světla nesvítěj skoro vůbec. Bylo to fakt nepříjemný, jednu žárovku jsem opravil ještě večer, druhou dneska ráno před hranicema se Slovenskem.
mimochodem, stánek, kde si v Čechách můžete koupit slovenskou dálniční známku je jedno z nejnepříjemnějších míst, který jsem navštívil. dvě paní, co uměj anglicky jen „aj nýd jour pejprs“ a neberou karty. luxus hnus, totální unfriendly uklízečka system shit.
a teˇzase sedím v patnáctým patře mrakodrapu. je tu trochu dusno a nemaj tu ty obrovský kafe, co mě držej při životě doma. počkám, až se kolegové vrátěj z oběda a pak to tu pudu trochu prozkoumat…
dneska tedy večer v Bratislavě
možná navštívím Maroše
možná se zašiju v našem hypermoderním hotelu a budu pracovat na hudbě k audioknize Anihilace. Zatím jsem na ní makal hlavně v metru cestou ro práce, teď bych mohl mít soustředěnější čas.
když jsem sám v cizím městě
jsem rád, že nepiju
„Užívám si žití s přírodou a vším živým. To je hlavní odkaz LSD, který bychom si měli všichni uvědomit. Naslouchat víc přírodě a nenechat technologii zcela ovládnout svět.“
Albert Hofmann
Pánovi se v tomhle citátu podařilo shrnout mý vlastní dojmy z toho skromnýho pozorování, co mám k dispozici. Nezpochybnitelný vědomí jednoty a propojení se vším živým uvnitř i vně.
