Autor: Jakub König

…včerejší den byl naplánovanej po minutách
– asi 390 jsem jich strávil v práci, jeden call se Slovenskejma kolegama a omrknout vstupní školení, abych se ho mohl příště účastnit aktivně
– přesuny s kytarovým dvojpouzdrem nacpaným kytarou, kompem a 30 knížkama, jsou o něco míň komfortní, než pamatuju… chybí mi kufr Gustav, přivykl jsem ježdění autem (cca 40 minut)
– povídání s Bárou o možnejch budoucích knížkách mě naplnilo radostí a nadějí  (slušných 96)
– během zkoušky s Aid Kidem jsme došli ke dvěma hezkejm verzím Sestry a Pod Prahou. Nějakej čas jsem takhle nezkoušel. Měl bych si pořídit špunty do uší. Chtěl bych docela, aby ty koncerty s Kidem byly nahlas. (150)
– taxíkem jsme přejeli k nám, ještě, než jsem se s obří kytarou nasoukal dovnitř, stihli jsme vzpomenout bylinou pana Jaroslava Čermáka staršího… (7)
– Máša doma připravila vynikající kapustový placičky *, který jsme snědli a pak si povídali… (196)
– a pak jsem začal odpadat a rozloučil se a usnul. že někdy budu ukončovat večírky kvůli tomu, že jsem moc ospalej, to bych si nikdá… (doplň)

* denně nová věc:
kapusty na tenkou placičku potřebujete (prý) velmi mnoho. vzpomenout na matky a nejstarší dcery, které v minulosti vařívaly kapustu pro svou rozvětvenou rodinu… při přípravě oběda jí musely vyskládat celé metráky… tak proto ty venkovské stodoyl! proto ty starodávné obrazce na planině Nazca!
Všechno kvůli kapustě

Dost je dobrý mít blog.
Jednak si člověk má kam zaznamenat drobnost, která nemá výnam. Ale když ji pak objeví po letech, těší se z ní, jako ze zašlý fotky.
Taky je to místo, kam můžu vylejt svý brblání a utřídit si myšlenky, když mě něco trápí a žere.
Sem tam sem fouknu jakoby náhodou tip na nějakej dárek, co bych moh dostat. Teď zrovna mám všechno, co bych si moh přát. Ale příště třebas…

No a taky si můžu vytvořit okruh přátel, taky bloggerů, jejichž stránky budu sjíždět každej den a těšit se z jejich zašlejch fotek a drobností, vylitýho brblání a přání a tužeb a radostí. V současný době mám takovej okruh bloggerů tadyhle s Marasem. Už tuze let naše dva blogy koexistujou vedle sebe, občas se doplněj, občas rozejdou… oba jsme o ně přišli částečně díky našemu providerovi Petrovi. A hlavně je to pěkný čtení.

Jindřiška nás pozvala na Žranici, divadelní představení, režírovaný Adamem Skalou. Hraje v něm jednu z těch nejhlavnějších rolí, Ministrini výživy. A bylo to bezva.
Hra vychází z Bondyho textu, inspiraci Velkou žranicí jsem nedohledal a ani to nijak extra nepotřebuju. Moc se mi líbila výprava, kterou měla na starosti Tereza Gsöll . I hudba, kterou jsem měl původně nabídnutou a která mi přišla fakt super. A moc se mi líbilo vidět Jindřišku, která za tu dobu, co ji znám, vyrostla v opravdickou herečku, která vypadá a mluví a nosí se pokaždý jinak, jak je potřebaq ve scénáři. A jako ministrině výživy byla fakt skvělá.

Po dlouhý době jsme takhle s Mášou byli spolu za kulturou… jak se říká
Hlídala paní Marie a její muž. KDyž jsme přišli, Maruška se na nás culila z ohrádky. Pak jsme se připravili, omyli a společně uložili.

Miluju, jak společně usínáváme. Když Marka funí a brumlá a pak se jí zklidní dech…. ale to už většinou spim.

Krásno se jmenuje film, kterej natočil Ondřej Sokol, můj spolužák z prváku FAMU. A jeho nejlepší kamarád Martin Finger. Původně jsem myslel, že to je komedie, ale to asi úplně není.
Hlavně se ho většina odehrává v Šumperku, odkud pocházejí oba hlavní protagonisté i hrdinové. A kam jsem v sobotu jel.

Cesta vlakem je dlouhá, ale v sobotu klidná. Všude dost místa, za oknem napřed slunce, pak sněhový vločky. V Šumperku kosa a prázdný ulice, jako vymetýno.
V hotelu bydlím v apartmánu ve třetím patře.
Z komory na oblečení vedou tajemný dvířka do nějakejch stavebních prostor půdy, je to strašidelný docela, dveře do komory zamknu a zatarasim.

Pecha Kucha je moc hezká. Krásná školní jídelna mi evokuje lázeňský pavilony. Velký okna, pódium, starosvětský spojovací dveře a výdejní okýnka.
Pán, kterej přijel představit samoopravování domácích spotřebičů, se opil už asi předem, když ale vystoupil na pódium, jako poslední, bylo to najednou znát. Možná zafungovala dopředu avizovaná nervozita.
Po prvním slidu sešel z cesty a zbytek prezentace bloudil nepřehledným terénem podařenejch a míň podařenejch vtipů. A čím dál víc lidí se čím dál víc smálo tomu tragikomickýmu představení, který přátelskej formát nakonec včas utnul a všechno dopadlo dobře.

Teď se mi při psaní vybavila moje první pražská Pecha Kucha.
29. ledna to bylo tuším 4 dny poté, co jsem nadobro odešel z Čechovy ulice, z našeho vztahu a manželství s Olgou.  Celý dny jsem trávil u Ondry Zátky a Lindy na matraci v obýváku, skučel do polštáře a postupně objevoval a likvidoval  zásoby alkoholu svých dočasných domácích.

Nepiješ? Ale se mnou budeš. To neni alkohol, to je Malteco! Však já jsem taky alkoholik, dyť si dej. Dyť taky nepiju přes tejden. Jsem takovej víkendovej alkoholik. dyť si dej.
Když se mne pán po skončení Pechy pokoušel přemluvit, ať s nim jdu na panáka, byl úplně ukázkovej.

Celej den a celej večer jsem hodně myslel na to, že dřív bych už na Pechu taky přišel přikalenej. Bejt sám ve vymrzlym, cizím městě, je ideální plátno pro zuřivě divoký abstraktní zážitky, který si stejnak nikdo nebude pamatovat.
Jako bych místama protínal souběžný trasy, kterýma bych se ubíral před rokem a půl.

V knihkupectví a vinárně Bukowski bylo totálně našlapáno, DJ hrál a barmani mixovali drinky a rozlejvali víno. Napřed jsem se otočil na podpatku, že zdrhnu na hotel. Ale nakonec jsem se zapovídal s dalším Jakubem o holotropním dejchání. A pak šel s ním a jeho ženou, kteří měli za rohem burgrárnu, udělat hranolky a smažený sýry pro osazenstvo večírku. A podívat se do třetího patra na obraz malovanej za použití fosforeskujících barev, kterej bejvá pověšenej vysoko na zdi.

A pak?
Pak jsem šel spat.

Neděle začala dobře. Po povedený PechaKucha Night a afterparty jsem se hezky vyspal a probudil svěží. A přes Facetime si povídali s Mášou a Mařenkou. A pak jsem si dal sprchu. A pustil se do práce.
V tu chvíli mi zavolali, že pokoj, kterej jsem měl mít k dispozici do dvou, potřebujou vyklidit.
Přesunul jsem se do Pikoly, což je teda výhra, protože je to vynikající kavárna s vynikajícíma pochutinama a skvělou kávou. Navrch jsem tu potkal Efu s Nitkou a malým Ferdinandem, který sice znám… ale mnohem víc z jednoho z prvních blogů Youngprimitive, než osobně. Bylo to moc milý setkání, snědl jsem dva dorty, konkrétně banánovej řez a dort s lesním ovocem… Ferdinand naříkal, protože si zadřel třísku. Myslel jsem na to, že za dva roky bude Maruška už taky takhle velká. A já budu foukat třísky a odřený kolena.
V Bukowskim jsem se zapojil, rozložil, přichystal. A poprvý přišel na mý vystoupení jenom jeden jedinej člověk. Nakonec vlastně nevím, jestli platící, nebo ne. Kromě něj si koncert poslechla jen servírka a pořadatel… a na chvilku se stavil jeden z číšníků z Pikoly…
Myslim, že to bylo dobrý čtení i hraní, i když jsem trochu bojoval s Voxem Valvetronixem, nebo jak se ten transformer jmenuje. Můj jedinej oficiální posluchač byl spokojenej a pak mě hodil do Zábřehu na vlak.
Na místě jsem byl dvacet minut předem.
Vlak měl hodinu zpoždění.
Byla zima a bylo to dlouhý čekání.
Ve vlaku napřed nebylo místo, takže jsem se s nacpaným a těžkým dvojfutrálem vyhejbal průchozím v uličce. Záchody v našem a okolních vagonech byly mimo provoz. A začala bejt zima i vevnitř.
Ale uvolnilo se místo a tak jsem závěr cesty strávil v klidu.

Nevím, jestli tou one man show utrpělo mý ego, ale byl jsem z toho trochu smutnej. Zvlášť v tom vlaku zpátky. V kapse zbytek tisícovky, co jsem dostal na cestu. Myslel jsem na to ještě v průběhu dnešní čtyřhodinový firemní schůzky. Ale pak se to nějak vyplavilo a začaly prosvítat jednoznačný pozitiva celýho vejletu. A těch je nepočítaně.
A takhle je to často.
Naštěstí.

Navíc… to byla fakt dobrá one man show. Je radost, zase hrát. A jsem rád, že to pro mne byla rrradost i v takhle netypický konstelaci.
Dobrou

Dneska mi na Facebooku bliklo označení,pozvánku do Bukowskiho komentovala neznámá paní:
 Tak já teda byl a bylo to super, doporučuji vůkol, a ještě jednou díky moc, Jakube…a doufám, žes dobře dojel zpožděním navzdory. Jarda

Tak je to všechno pořád k něčemu dobrý, no ne?
Teď třeba můžu řikat, že i pro jednoho posluchače udělám čtení a koncert, jak pro plnej sál. A bude to pravda. A ještě to pěkně zní.

– žádný kávičky
– na oběd si pučíš od kolegů stravenku
– je to trapný, ale žádný zle
– za posledních 14 dní už potřetí… to je to převlíkání kabátů

 

• je možný, že jsem novou (čti rok starou) desku Priessnitz ještě celou v klidu neslyšel? Je. To víš že je. Je toho spousta na poslouchání. Takový Kalle slyšeli Priessnitz poprvé na jejich rozlučkový šňůře. Přesto si myslim (a píšu), že Ponedělí je jedna z nejlepších písniček, kterou pánové udělali.

  V pátek jsem jel vlakem do Děčína a bylo legrační, jak se mi okamžitě poté, co vlak vyjel, začalo stejskat po holkách. Venku nádhernej den, až do Roudnice jsem stál na chodbičce a koukal na strmý svahy Roztok, Řež a dál, pak rovná krajina…
  z kupé o pár kroků dál hulákali mladí muži oplzlý vtípky a hurónský smíchy, když procházeli kolem vululat lachtana, říkali „dobrý den“ a „zdovolením“ a „děkuju“ mnohem hlubším hlasem, než když se společně překřikovali, kolik toho kdo vypil.
  tudy pojedem s Mařenkou do Berlína, říkal jsem si a užíval tu krásnou cestu. Slunce se klonilo dolů a mezi polabskejma kopcema vrhalo dlouhatánský stíny, který zalejvaly celý dlouhý údolíPotkal jsem se s Dájou a Hondzíkovou maminkou a jejím přítelem. A pak dorazil k Františkovi, do třetího patra. Začal jsem do telefonu cvakat zapomenutej sloupek do FULL MOONU, pak dorazila Veronika s Davidem a pak už se dveře netrhly. Přišlo spousta lidí, jedl jsem, pil, kouřil marihuanu, ó, bylo to vynikající. Hodně jsem toho napovídal a naposlouchal. Přečetl jsem pár kapitol z knížky a pak hráli Kalle a hráli krásně. Nemůžu mluvit za ně, ale mám dojem, že to s tím vnímáním hudby ve svejch životech máme všichni dost podobný. David s Verčou jsou oba otevřený a talentovaný a nadaný. A pod Veroničinýma plachejma očima tuším hluboký temný díry. A David je klidnej a stabilní jako měsíc, kterej do těch temnot každou noc s láskou nahlíží.

  Do prahy jsme dorazili kolem jedné. Do půl čtvrté jsem ještě uspával Mařenku a tak nebylo sobotní ráno bůhvíjak. V tom neochotně+ probouzejícím se mozku mi naskakovaly obrazy rán, který nás čekaj. I přes víkend to budou vstávání časný a přes den se nezastavíme.

  Ale výlet do Marináských Ĺázní nám udělal vyloženě dobře. U Markéty Monspoortový je klid a teplo a skvělý kafe a výborný jídlo. A na Cechu svatého Vojtěcha zima a spousta prostoru pro pálení. Taháme dřevo a je to hezký, tahat dřevo.

  V neděli stavíme a natáčíme klip.  Je to fuška a několikrát musim ostře vystoupit ze svý komfortní zóny, když se spolupracující filmaři vydají špatným směrem. Kdyby byl aspoň špatnej, bylo by to celý jednodušší. Ale oni si vybrali takovej, kterej vyhovoval jim a jejich potřebám. A já nakonec rozhodl, že to bude po mým, protože ručim za všechny zvířata a celý slavný natáčení. Sám sobě.
  Jsem rád, že v obou případech mi pak dal čas za pravdu.
  Jsem, rád, že jsem to dokázal, něco ve mně se němě vzpouzelo… asi jako když Ryan Gosling odmítá, prostě odmítá jíst cereálie.

  Večer jsme se vymrzlí vrátili k Markétě s oběma Maruškama a s Aid Kidem a ještě krátce a bohatě povečeřeli, popovídali a postupně poodpadali. Včera ráno vztyk, přesun do Prahy na odběry na Bulovku, domů, do práce, z práce…
  Kolem desáté začaly mé obvody vypadávat a já musel jít spát.