Rubrika: Nezařazené

před týdnem, o víkendu, jsme byli s Maruškami na Řípu. Všichni tři jsme tam byli poprvé, přesto, že k Blance do Ctiněvsi už jsme párkrát přijeli a jednou už dokonce na naši národní horu vyrazili. Ale pod kopec, na něj a zase zpátky jsme to zvládli prvně. Nezdrželi jsme se nikde dlouho. Jednak foukalo a bylo vlastně dost chladno. A taky se, jak jsme se blížili k vršku, začalo objevovat víc a víc lidí. A s víc a víc lidma se rád nepotkávám ani normálně. Natož teď. Na to, že nemusim dodržovat vzdalenost dva metry od každý živý bytosti, se zvyká pomalejš, než by jeden myslel.
takže jsme zase seběhli dolů. Od Prahy na nás pralo slunce a za Řípem se zvedala mračna přicházející sněhové bouře a tak jsme naskákali do auta, pustili topení naplno a vyrazili domů za teplou vanou.

Tejden zmizel, jako nic. V úterý a středu jsme hráli Les sebevrahů. Bylo to mý první delší setkání s jinejma lidma, než je nejbližší rodina, od Vánoc. Od doby, co jsem odjel od Markéty.
Markéto, ahoj!
Takže jsem si povídal hlavně s Honzou a Aničkou, který jsou během představení čim dál lepší. Moc jsem si hraní, zkoušku i ty krátký povídání užil. Na ukazováčku pravačky mám mozol, jak jsem po dlouhý době hrál na “Divokost”, cigar box od Honzy Fice z Red Bird Instruments.

no a pak intenzivně finišuju obrazy na výstavu. Bude se skutečně jmenovat Ponorná města a bude vycházet hlavně, možná pouze z obrazů, který jsem namaloval během radiojodový izolace. a po ní v Lubnici. A teď.
hlavně maluju, zajel jsem se ale taky podívat do Kaštanu a domluvit se s Tondou Kocábkem, kde a co by mělo viset, jestli mají rámy a tak dál.

nu a včera jsem tu naši malou treperendu odvezl po dvou měsících k babičce do České Lípy. Dost se už těšila. To bylo radosti. A i loučení bylo tentokrát v pohodě. Jen jsem dostal velkýho hrocha, abych ho odvezl do Prahy, kde na něj čeká jiná, podstatně menší figurka hrošíka, jako na svou maminku. Po cestě zpátky větrným a jasným dnem jsem doposlouchával audioknihu Anihilace, ke které jsem dělal hudbu. Nebylo to tehdy úplně zadarmo, docela jsem předělával a předělával. Teď mi přišlo, že to celý funguje dobře. A kniha je teda výrazně nemilosrdnější, než film. Nebo ji tak vnímám.

dneska nám babička s Maruškou volaly. Maru dostala od tety Evy! Od mý tety Evy, kterou jsem měl jako malej, a vlastně teda i dospělej, moc rád, dostala taštičku a psíka. Daj se mu oblíknout a svlíknout oblečky a vyplazuje jazyk. Jmenuje se Alík.
je z něj podle hlasu totálně nadšená.
to je super pocit, vědět, že se má skvěle.

nezřídka se mi stane, když mne večer zastihne ještě v kontaktních čočkách, že si je vyndavám u stolu v kuchyni, nebo v pokojíčku, kde maluju. A v pouzdru na čočky objevím ještě malej zbyteček roztoku zevčera, co jsem nevylil včera. A tak ho naliju no nějaký vypitý sklenice, do prázdnýho hrnku od kafe, nebo plechovky, ze který jsem předtim vysosal redbull.

Dneska poprvý jsem ten roztok se zbytkama předchozího obsahu nevypil. Jinak se to stává pravidelně. Nejpozději do dvou hodin od přelití toho malýho množství slaný vody, bezmyšlenkovitě zkusím, jestli v tom kafi není ještě slza, jestli je ta plechovka opravdu prázdná. Vyjde to vždycky na jedno takový maličký loknutí slanovazký vodičky.
Tak na zdraví.
Na zdraví.

další, minimálně tři věci, se staly během posledních dvou dnů, ze kterejch mám radost.

1) Přišel mi před měsícem a půl objednanej tisk Zelené Tary. Při jednom z loňskejch dejchání jsem jeden její obrázek zahlídl na oltáři a velmi na mne zapůsobil. A pak jsem na ten samej začal narážet častějš, až jsem ho objevil v reprodukci kuntohorskýho malíře Tomáše Mlejnka. A protože ten nabízí i kopie kvalitně tištěný na plátně, jednu jsem objednal a pak začal celý ten kolotoč kolem radioaktivity… a teď ve středu obraz přišel. A je parádní. Už nám visí v ložnici, odkud jsem před chvilkou zaslechl, jak malá Marie recituje: om tare tuttare ture soha. Asi ji to zaujalo, když jsme si tuhle krátkou mantru připomněli s Mášou a pustili jednu její verzi. Je to roztomilý. Vůbec se nedivím, že se to děvče s jednou nohou nakročenou, tý malý čarodějničce líbí.

2) Honza Fic a Lucka Přichystalová z Red Bird Instruments dokončili a nafotili kytaru Jet Fly, kterou jsem pomaloval. A je to obrovská krása. Dokonce ji přivezli do Prahy, abych ji podepsal, což jsem učinil. Ale nemohl jsem ten krásnej nástroj dostat z ruky. Úplně si mě omotala. A to jsem na ní strávil spoustu času a měl bych bejt připravenej. No, nebyl jsem.
Naštěstí jsme se dohodli, že jeden takovejhle noční kousek Honza s Luckou postaví i pro mne.
Kytaru včera nasdíleli a do odpoledne byla prodaná. Ovšem pokud jste se teď navnadili a moc byste o takovou stáli, Red Bird Isntruments budou dělat celou sérii. Malou sice, ale ještě pár kousků k mání bude. Hurá sláva.

3) A do třetice ještě musím dodat, že zítra má v Libereckým Malým divadle premiéru Alois Nebel, ke kterýmu jsem, jak pravidelní čtenáři ví, dělal hudbu. Musím říct, že se mi tuze líběj plakáty a fotky, který mi tým z představení poslal. A taky mi udělalo pbří radost, že mi teď večer režisér Adam Skala píše, že generálka proběhla parádně a všechno skvěle funguje.
Zejtra budu napnutej. I když mnohem míň, než kdybych tam mohl bejt. Ale ještě nemůžu a tak na divadelníky budu myslet z domova… třeba mi k tomu ještě zbyde troška toho legendárního slanečkovýho salátu.

Převčírem, krátce po tom, co jsem dopsal post o slanečkovém salátu, šel jsem spát. A jak se tak kradu do ztichlé ložnice, vidím, že z Mášina místa svítí bledá obrazovka telefonu. To by nám Matez, kterej už od setmění doma svítí červeně, aby se vyhnul modrýmu světlu a byl naladěnej na usnutí, dal.

„Zrovna jsem dočetla tvůj post,“ šeptá moje žena, „krátce po tom, co jsem nakoupila na Rohlík.cz. Kdybys chtěl, ještě tam jdou tvý ingredience přidat.“
„Tak jo, šeptám, zpátky. To je úžasný, děkuju, tak to objednej.“
„Co, co, budí se malá Maruška. Co mi objednáte?“
Začneme se smát, napřed potichoučku, ale pak se Mářa rozesměje naplno a tak se smějem všichni. V zhasnutý ložnici, krátce po půlnoci. Moderní doba. Jedna malá rodina v setmělý ložnice, kuckající smíchy.

A ten slanečkovej salát, kterej jsem udělal včera večer, už na mne čeká v lednici. Až dopíšu tenhle, nebo možná druhej dnešní post. Už zase jemně sliním.

moc hezkej zážitek s hodinkama. Mezi novinkami na mých iWatch přibyla funkce Mindfulness. Jako vlastními větry ostřílený přeborník vyosené meditace jsem ji, samosebou, vždycky vypnul, když se mi večer co večer objevilo na displeji pozvání, jestli bych se jako nechtěl na chvilku pověnovat sám sobě.

Nechtěl, nemám čas! nechtěl! Co mi budou hodinky radit, mámo, vole, co mám dělat se svym večerem.

až nedávno, v Lubnici, během práce na Nebelovi, mi to nějak přišlo k duhu.
A bylo to přátelský, milý a laskavý. Teď jsem si představil, čert ví proč, Biancu Bellovou, jak se nad těmahle třema slovama instinktivně ušklíbne. Jako Marla z Klubu rváčů.
A to se vlastně ani neznáme.

Je to pár dnů, od tý doby jsem použil aplikaci v hodinkách ještě jednou a předvedl ji oběma Mariím. Té menší se výrazně líbila, využila edukaci k tomu, aby hodinky ztopila. Větší Marie to, myslím brala jako průvodní jev mýho nadšenectví.

No a před chvilkou mi iWatch na ruce zavrněly, holky spěj, co bych se trochu nezklidnil, žejo, to máš jak meditace, akorát u toho ještě koukáš na hodinky. Řekl jsem si.

vybavte si, jak se cítíte, když jste na někoho hodní

doporučily mi mé hodinky a na displeji se začaly jemně přelejvat oblý tvary. Nečekaně půvabný a libý ve svý jednoduchosti. Něco z plynutí řeky, pohybu, kterým exploduje květ, rozvíjející se do plnosti.

začal jsem si představovat. Jaký to je , bejt hodnej. Na Marie. Na tu velkou, i na tu malou. Jak je to super pocit. Věříte, že jsem si toho nikdy před tím vědomě nepovšiml? Fakt, fakt. Jednoduchý, čistý.

no a po minutě to skončí. A objeví se text:

uvědomte si tento stav laskavosti a neste ho v sobě dál

a je to
Zarezonuje to ve mně, jako šíp. Jasně a přesně vstřelenej do středu terče. Ještě cejtim to drnčení a chvění. Uvědomuju si ten stav laskavosti. Milosti. A nesu ho v sobě dál.

několikrát mi během večera přejela myslí zvláštní, tajemná chuť. Jako bych ji na okamžik cítil na jazyku, ale tak krátce, že jsem se jen na chviličku dotkl tak komplexního zážitku… je to chladná, osvěžující chuť. Ale zároveň obsahuje sametovou kyprost a nadýchanost natvrdo uvařeného vaječného žloutku. Jako by se tam mihla peprnost malé okury, zemitá sklovina cibule, ovšem také vláčnost jakási. A slaboučká omítková nasládlost červené řepy.

a teď jak tu tak sedím nad novou knihou Utopia avenue svého velkého oblíbence Davida Mitchella, mi to došlo.

slanečkový salát. Mám chuť na slanečkový salát, jak mne ho naučila moje maminka. Jak o něm píšu, slinné žlázy se můžou zbláznit. zejtra ráno půjdu pro slanečky. A majonézu. A červenou řepu.

tak schválně

slinim teda kapitálně

No vida.
do včerejška jsem paní Hogenovou neznal. podle reakcí a Facebooku ji ale jinak znají všichni, většina už ji prokoukla a kromě diskutujících na profilu Petra Viziny ji naprosto nezávisle tepe i bývalý kolega Martin Groman na serveru Aktuálně, prosím pěkně, zde

dneska už si to pouštět nebudu, jak někoho oprávněně, naprosto nezávisle a velmi trefně doktor Groman tepe, jsem již slyšel mnohokrát.

počítám, že se časem ukáže, že jsem se buď nechal strhnout skvěle vedeným a otevřeným rozhovorem. A nebo mám na paní mnohem mírnější nároky, než pan doktor a jiní lidé. Možná právě proto, že o ní jinak vím houby. Nebo je prostě paní super a doktor se zase nechal rozčílit. Což mu nesvědčí. Stýská se mi po něm. Byl to super kolega. A jeden z nelepších šéfů, co jsem v životě měl. Dá-li, třeba ho letos o prázdninách konečně zase navštívíme.

kromě výše řečeného Martin taky skvěle vaří. Jeho žena taky.

tak pak, nad grilem s flambovanými banány na závěr opulentního večera, nebo možná při kávě podávané poté, můžeme podiskutovat, jak že to teda vlastně nakládá ta paní Hogenová.

A s toutou lahodnou představou se s vámi milí čtenáři pro dnešek loučím. Flambované banány, přatelé

filozofka a spisovatelka Anna Hogenová, i Petr Vizina, kteří spolu pro Meltingpot vedou předvánoční rozhovor, nakládají výborně. Moc doporučuju si to pustit, já nevim, třeba k žehlení, k malování, nebo k čemukoli, co vám umožní, si vyslechnout, jak si tihle dva povídají o důležitých věcech. Na začátku jsem se trochu ztrácel v počátcích, ale pak je to mnohem jednodušší. Oba mluví velmi otevřeně a moc se mi líbí, jak plynule přecházejí mezi věci naprosto světskými i těmi posvátnými. A jak se postupně ukazuje, že oboje je na dotek blízko, oboje vlastně současně. Neustále. Pro nás pro všechny.
a paní Anna to všechno moc hezky, a přitom většinou srozumitelně a laskavě, vysvětluje.

krásný setkání s někým, o jehož existenci jsem do dneška neměl ani tušení. A bylo bezva po dlouhý době vidět zase Petra Vizinu, se kterým si už dlouho domlouváme sraz.

hehe. S kym já si už dlouho nedomlouvám sraz. Aktuálně se navíc ještě nějakej čas v rámci rekonvalescence budu snažit vyhejbat možnosti nakažení. což při dnešních číslech znamená, držet se doma nebo na procházkách venku. Jít si zaběhat s Fiksounem. Z toho důvodu se nechystám ani na Efterklang, který vydali parádní novou desku Windflowers a který hrajou v Meetfactory pozejtří myslim. A dokonce ani na premiéru Aloise Nebela do Liberce, která je čtvrtýho února. Tedy popopozejtří.
Tam mě ale dost saturuje zpráva od Adama Skaly, že hudba sedí v představení parádně a má ode mě tudíž všechno, co potřebuje. A že to bude super. To mám fakt radost.
A další představení budou víc v klidu. Takže až se na Nebela vydám, třeba někdy v březnu, bude to už pěkně usazený, ale pořád čerstvý. Jako něco, co je právě takové.

dneska jsem naznal, že hledat na situacích to dobrý, patří k mýmu základnímu nastavení.

já bych řek, že to je dobrý, ne?

ha

ha

s Hafisem chodim ven rád. Hafis je pochopitelně pes, je neuvěřitelně poslušnej a pořád má dobrou náladu.
„Kde máš klacek, Hafisi?“ ptám se, krátce poté, co jsem jeden našel a odtrnil, aby s nim šlo šťourat do slaboučkym ledem zamrzlejch louží.
„Mařenka přišla a zahodila ho,“ odpovídá pejsek hlasem naší čtyř a půl leté dcery. A tak jdem, najdem jinej klacek. A Hafis i já si spokojeně vykračujeme v ledovym větru ke kravínu a pak kolem hřbitova zpátky.

mi povídá Máša, když jsme se vyběhaný vrátili s Maruškou ze školního hřiště, kde mi ta naše holčička pomáhala rozlejvat barvy na plátna. A mezi tím jsme hráli na babu a taky na hrocha, kterej Marušku sežral, nebo spíš veze v tlamě, a já teď vidim připlouvat několik hrochů a o každým z nich si myslim, že už tam je ta moje dcerka, jenže není, takže jsem děsně zklamanej. Načež v tom posledním hrochovi je. Což je naopak velká sláva a mám velkou radost.
Máša nás při tom vyfotila z okna kuchyně, odkud nás pozorovala. Odpolední slunce prudce zapadalo a když jsem se na fotce, kterou Máša pořídila, podíval na ty dvě postavičky, pobíhající po trávníku, musel jsem jí dát za pravdu.
Jojo, takhle vypadá štěstí.

Ráno jsme se spontánně rozhodli, že vyrazíme do Telče. Kde se projdem a já nakoupím. Přesto, že je od Mášina rodného domu Telč nedaleko, byl jsem tam nakonec výrazně víckrát, než ona. A tak jsem mohl dělat frajera a co jsem věděl, to jsem ukázal.
Jezdili jsme sem kdysi na Dobrou Vodu s maminkou, pak jsem tu byl v době dospívání za svojí tetou… a pak se Zuzkou, se kterou jsem chodil v roce 2003, kdy jsem začal na canny.obribroskev.cz psát svůj blog. S tou jsme na terase místního penzionu sledovali se skleničkou Martini zatmění slunce. Který ze Znojma, vlastně celkem nedaleko od Dobré Vody, sledovala Máša.
Tehdy se mi ale Telč moc nelíbila. Přišla mi tak okázale načančaná. A navíc jsem moc chtěl hrát na festivalu Prázdniny v Telči, ještě vlastně v době, kdy jsem pomalu v žádný kapele nehrál. Ani na nic nehrál. Tak jsem byl možná trochu dotčenej, že mě tam nepozvali. Už nevím.
Dneska byla ale Telč úplně perfektní. Jednak jsme zaparkovali tak, že jsme do vnitřního města vešli ulicí Na můstku, která začíná fakt na takovym můstku přes příkop, ti povidám, holky nadšený. A na náměstí jsme si v kavárně u Milušky, nebo někoho s podobně laskavým jménem, dali kávu a dvě horký čokolády… a oba rybníky byly zamrzlý a tak jsme po nich trochu chodili, opravili jsme čtyři rozbitý a nedodělaný sněhuláky, plivali na led z mostu, kterej Telči věnovalo Švýcarský město, který si nepamatuju, ale má stejně písmen, jak Telč.

Po nákupu potravin jsme se vyrazili krátce podívat ještě na tu Dobrou Vodu u Telče, kam jsem jezdil jako malej. Vyšplhali jsme k chatičkám, co jsme v nich tehdy bydleli. A teď už vypadaj úplně jinak. Vyfotil jsem pro svou maminku ten krásnej výhled, Maruška spadla obličejem na poli do sněhu, takže ho měla tak roztomile odřenej, že jí to ani nevadilo. No a pak jsme dnešním jasným sluncem jeli zase zpátky. A povídali si. A zatímco Máša odpočívala doma, my vyběhli ještě na hřiště. Využít prostoru a možnosti trochu se vyřádit s barvama. A hrát na babu. A na hrochy, hrůšeny.

Byl to překrásnej den. A jsem za něj moc vděčnej. A skutečně velmi šťastnej. Děkuju, děkuju, děkuju

Krásný dny i vám