je třeba dneska
ráno a dopoledne jsme byli s pupínkatou Marunkou, dost jsme si pouštěli Aerosmith, dlouho jsem je neslyšel a ta natlačená rocková mašina
(můžu tohle napsat a ještě si dovolit psát blog? To úplně všechny slovní spojení, který znám, nakonec úplně ztratěj smysl a stane se z nich jenom ironickej mem sebe sama?) nás oba bavila.
a pak jsem, krátce před polednem, sešel Stromovkou na tramvaj, úplně jinej provoz, než ráno… dojel na Roztyly, vystoupil, nastoupil a dojel na Chodov, koupil několik kusů pizzy, dojel zpátky na Roztyly…
odpoledne jsme začali natáčet se zpožděním. svůj plán, vzít si zejtra a pozejtří to navrhovaný volno a strávit ho s holkama, jsem Honzovi stihl říct až krátce před tím, než jsme zase, o něco dřív, než bylo potřeba, skončili. kejvnul, stejnak je ale potřeba dodělat, co jsme nestihli.
náš trainee (what? chápeš… „náš“ a „trainee“), Bolek, kterej skvěle točí, zároveň normálně studuje střední. a taky zejtra slaví narozeniny. Takže sice budu mít volno, ale ještě bychom měli dotočit tu zbývající reportáž a pak frontu, což je takovej gag z firemního prostředí, kterej vůbec nevím, jestli jde natočit… nejspíš ve středu.
a pak teda dopsat scénář, tak aby ve čtvrtek večer byl hotovej, to ale zvládnu.
takhle to tak nevypadá, ale fakt je to moc hezkej den.
když jsme točili, šlo to jako po drátkách a i druhej díl pořád sbírá lajky na firemní síti… tyvole, to bych nečekal, že se sejde takhle narychlo, tolik dobrý energie. makáme na tom, vzniká to děsně rychle a hodně na koleně. přijde mi, že ještě mnohem víc, než si Honza s Janou třeba uvědomujou. ale funguje to. a to je teda radost.
zároveň se mi cestou do práce povedlo chytit nějaký zvuky do připravovaný hudby do audioknihy Američtí bohové… předpisy hudeb (fakt se to tak řiká) mi přišly na poslední chvíli, ale stejně na tom dělávám intenzivně během dvou, tří dní… tak že to pomalu začíná
a doma jsem teď vystřídal una Mášu, kolíbal jsem miminko a poslouchali jsme u toho prvních 50 minut rekonstrukce starý audioknihy Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseyho, ke který jsem dělal hudbu naposled.
A hudby je tam zatím malounko, ty nejkratší pasáže…
Ale knížka je to podmanivá
A nebudu se teď koukat, kdo ji načet a z jakýho že roku je ta audiokniha
Protože na tom tak úplně nezáleží
Když jsem opatrně vytáhl z mandooky spící miminko, uložil ho do připravenýho hnízda a lehl si vedle něj do setmělýho pokoje, otevřeným oknem hučela nepříliš vzdálená Veletržní, ale tlumená podzimním chladným vzduchem, přišel zase ten moment neuvěřitelnýho úžasu nad tím, že já, Jakub König, ten kluk, co se bál ve sklepě, co přijel o den pozdě na přijímačky, co se ztratil a zase našel, že mám ve svým životě takovou přenádhernou bytost, jako je moje dcera, kterou moje žena Marie před rokem a necelým měsícem porodila.
V tu chvíli jsem si vybavil to svý včerejší brblání… co brblání, naprostý zoufalství, že nebudeme mít volno a nebudem koukat na filmy a bavit se o hudbě a chodit na procházky a pouštět a rozebírat nový písničky…
a přišlo mi maličký a zbytečný vlastně, ale pochopitelný, uvěřitelný
A těšilo mě, že ten unavenej a smutnej kluk ze včera má takovýhle perfektní děcko, s kterým poslouchá Přelet nad kukaččím hnízdem, takovou krásnou holku, která se stala jeho ženou, že takhle leží ve tmě, sleduje ten tichoučkej a rychlej dech, že je šťastnej a správně ve svým světě.
