Včera jsem měl svátek. A byl to dobrej svátek. V práci jsme dělali zajímavou věc a dařilo se nám. Všichni se na dva animující chodili koukat. A večer jsme s Mášou a Mařenkou prošli stmívající Stromovkou, jsou to takový čistý radosti, maličký, běžný, obrovský, bazální zároveň.
Dneska už jsem byl na jedný schůzce, druhá začíná za deset minut. Trochu jsem zapomněl a trochu vypadnul z přípravy večírku, kterej začíná dneska ve dvě na Strakonický a kde bych se měl stavit. Jenže taky musim stihnout spoustu úkolů, takže sebou budu muset mrsknout. Jako takovej akční hrdina kapitalistický práce. Dneska mě to ale zatim docela baví.
Povíme si ve tři.
Zejtra hrajeme se Zvířetem v Kutný Hoře, budeme začínat stejně, jako zatmění měsíce. Těšim se.
Ráno mě budík budí v sedm a já si říkám, jak je bezva, že nemusím vstávat. Během snu jsem se asi nějak přenesl do pátku, nebo do víkendu, těžko říct. ale jak se mi pomalu vrací vědomí, koumkám, že je vstávat třeba a tak vstávám, hrabu se z postele, MArušky spí, stulené u sebe.
Kocour mne doprovodí na záchod a vyskočí na vanu, kterou si v rychlosti napouštím na krátký odpočinek… při holení si málem uříznu hlavu, na bradě se mi něco klube, sakra, je mi čtyřioct, alespoň ty jebáky už by mohly pomalu zmizet.
Vyrážím a sluníčko v Letenskejch ulicích ještě poskytuje spoustu stínu. scházím k výstavišti, pochvaluju si pro sebe, jak krásný to je, jak krásně je.
TEĎ ODPOLEDENE JE SLUNCE NEMILOSRDNÝ.
Animujeme v práci. Je to super, jde to ale pomaličku. Potíme se u toho s mým kolegou Bolkem. Animace se pozvolna líhne. Snad bude fungovat.
Mařence rostou další zuby. Má chudák zvýšenou teplotu a celý večer proplakala, profňukala a nemohla usnout a zabrat. Choulí mě ta silná něha a láska k tomu mrňouskovi, zvlášť když se takhle trápí, ani chudinka neví, čím to je.
Nošení, pohupování, kolíbání, slzičky a nakrčený čílko.
A pak to tichý pochrupování, když to naše zvířátko konečně zabralo.
Pořád jsem úplně u vytržení z toho zázraku našeho miminka.
Vděčnej, tichá radost hoří v srdci
Kolikrát ještě budu psát takovej status?
Ráno jsem vstal v sedm, usnuli jsme s roztaženejma závěsama, Marušku jsme přesunuli do postýlky. jsme unavení, po festivalu, po přejezdech, po tom krásným horským vzduchu nba Portáši, kterej tak lahodně voněl po mateřídoušce.
Na Colours to dopadlo dobře. Moc dobře. Tak, jak jsme potřebovali. Stálo to nejedny zatnutý zuby, kejs, kterej jsem naněkolikrát sháněl minulej tejden pro Tomáše N. zůstal v dodávce a jel zase zpátky do Prahy, to je nepodstatný…. slzičky byly… ale povedlo se to. A doteď k nám tečou ohlasy.
A je to dobrej pocit.
Ranní webex je za náma, čas pustit se do práce
Mám zbyteček červený tuše.
Je stará a smrdí. Poslední smrdutý kapeky si šetřim do mordy tadyhle strašidla z polí. Dámy a pánové, seznamte se, tohle je Lamohlav.
1) Domlouvali jsme se s Domingem, ještě před Dětma mezi Reprákama, že společně něco podnikneme. Pozval jsem ho tehdy do Čechovky, do toho obřího bytu, kde jsme s Olgou bydleli. sedli jsme si v obýváku a on mi zahrál ty čtyři akordy, který jsem si zaznamenal do GarageBandu a pak Dominga vytáhl na balkon na brko. Domingo brka moc nekouří a tak ani nevim, jestli si dal práska. Mě ale hned začal napadat text, kterej mi nastartovaly billboardy Sníte své sny? Nebo něco takovýho… míjel jsem je cestou od táty a vrtalo mi to hlavou. Co to znamená, sníst svý sny?
Co nejslušnějš jsem trochu zaskočenýho Dominga vypakoval a zahrabal se k písničce, která se mi začala rodit v hlavě. Než se výše řečený přesunul do Liberálu, byla hotová.
Domingo napsal druhou sloku po sdvým. Trčelo mi z ní slovo kořalna, který by podle mě použil tak Jaromír… a který se mi zpětně líbí daleko víc, než dřív. Pak skladba pomalu propadávala do zapomnění, odkud jsem ji vytáh při sbírání demosnímku pro Zvíře…
2) Jeli jsme natáčet do Kopřivnice k Tomášovi Neuwerthovi. Marie Kieslowski, Linda, Maruška Puttnerová a Aid Kid. Poslední dva jmenovaní dorazili až druhý den vlakem. A Aid Kid přivezl rozpracovanou moc hezkou verzi tohohle pozitivního songu. Měl představu o tom, kde by nastoupily bicí, připravil si nějaký tóny, co procházej celou písničkou a pak taky to uuu u u, který jsme pak zpívali do mikrofonu všichni čtyři. Nahrávání to nebylo úplně nejjednodušší, byla to teprve druhá sesion a vůbec nebylo jistý, jestli celej ten zvířecí nápad není jen nějaká naddimenzovaná chiméra. Marie měla velikánský břicho a moje Máša doma menší, ale taky už znatelný. Udělali jsme tehdy velkej kus práce, ale taky nakonec vyšroubovali Tomáše Neuwertha tak, až nás, trochu zaskočený, vypakoval v neděli ráno, protože už toho zmatku měl dost. Satelity ale zůstaly jako jasnej maják trčet ve všem tom nezpracovaným materiálu, v podstatě hotový a připravený k odeslání.
3) V NMDS jsem potkal spoustu zajíámavejch lidí. Martin Kermes, Skákala, Marty, Honza Reeh… nejvíc jsem si ale rozuměl s Péťou pro všechno, kterej Honzovi Reehů pomáhal s přípravou vělkejch animovanejch projektů. Trpělivě vyhledával struktury, sbíral podklady, rendroval… a do toho sem tam vystřihl nějakou grafiku pro spící panny z Lorealu. Zároveň bylo evidentní, kolik toho umí. A jak moc nadanej je.
Když jsme se pak potkali po ukončení našeho angažmá, bylo čim dál jasnější, že společně něco zkusíme vytvořit. A Petr přišel s nápadem na 360 video k písničceš Satelity. Sesbíral jsem co nejvíc podkladů, napsal mu, co všechno by se ve snímku mohlo odehrávat….
a za necelý tři měsíce bylo hotovo a vymalováno, vyrenderováno. A naše roztodivná kapela má unikátní videoklip, kterejch je na světě zatí jen pár. A v kterým se můžete ztratit, když bhudete chtít.
Však si to vyzkoušejte sami.
vleklé napětí, únava a trpké rozlady kulminující několik posledních týdnů, všechno to po středeční práci povolilo. během nočního prodejchávání jsem navštívil starý místa a došlo mi, proč se nejspíš na některý z nich vracím.
strávil jsem také několik okamžiků obklopený obřími, velmi zvolna dýchajícími, částečně božskými bytostmi, ochromený bázní z té nezměrnosti a zároveň nadechující, nasávající tu sílu, tu zbytkovou záplavu energie.
choulil jsem se, napínal. neviditelná ruka mi rovnala kosti v těle a povolovala svaly. kňučel jsem a krčil nos, jak se mi vracely nevyžádaný vzpomínky. a usmíval se, usmíval se a plakal s očima dokořán a mozkem, kterej jen šuměl vším tím opojným kyslíkem…
ráno jsem vykročil do práce s odhodláním a dobrou náladou.
a to odhodlání a dobrou náladu cejtim pořád i teď, po krásným víkendu, po koncertě Kittchena ve Vlčkovicích a Nicka Cavea v Berlíně, po prvním dni dalšího pracovního tejdne, po tom, co se neúspěšně pokoušim přidat 360 video na youtube, pořád ten zážitek cejtím. a tam, kde jsem měl ještě před tejdnem zatuhlej smotek nejistot, křivd, strachu a bolestí, tam teď zase hoří oheň.
děkuju
tuším, že k víkendu se ještě dostanu… teď se nám snad povedlo nahrát to video na youtube… a já jdu pomalu spat, zejtra druhej den v práci a pozejtří ráno vyjíždíme na Colours, baby. další velká a důležitá meta…
Když se vynoříš, venku už je tma a všichni šli dávno domů. I ty půjdeš domů, teď jen ještě chvíli splýváš volně naznak a koukáš do měsícem nasvícenejch mraků. V hlavě si přebíráš věci, který sis přines zpátky.
hororovou mapku starýho rodinnýho baráku na Jiřího z Poděbrad, pěkný, moc pěkný, probereme později
nápěv písničky o monstru jménem Lamohlav, pan velkej větrák osobně, jakmile se objeví za plotem, slunce se zatáhne… a jak vidíš tátu, víš, že je zle
Ohó, ale taky legrace, jako poněkud interní, ale velmi veselej Posvátnej tělocvik a něžná říkanka, který nevim, jestli rozumim, ale je takhle:
modrou tuší noci
na bílej papír dne
přes něj není vidět
v noci vybledne
… obrovitánský mraky putujou mezi tebou a hvězdama a zrcadlej se v ohromující propasti jezera. vesmír je vědomí. Ráno si k tomu nakreslíš obrázek.
Teď vylezeš z vody, necháš ji na sobě pomalu schnout, jak jdeš, nečekaně chladnou letní nocí, jak tě pán bůh stvořil
O dovolené mě poprvé vzala Máša na Vranovskou pláž. Je to kousek od Znojma, mockrát jsme jeli kolem poutače.
Vranovská přehrada se mi tak dopředu v hlavně propojila napřed s povídkou Vranov, kterou jsem měl tehdy rozepsanou (sakra, teď mi dochází, že jsem se vlastně srovnal s tim, že psát už prózu nejspíš nebudu a teď jsem slíbil knížku (a dostal na ni grant (kterej sakra dneska musim poslat v obálce na ministerstvo kultury podepsanej, jinak dostanu houby, sakra, sakra, kdy já to stihnu, jak já to jenom všechno unesu, kam já to všechno jenom ponesu, hehe)), takže bude nejspíš na čase si to rozmyslet a k psaní se zase pěkně vrátit)
Každopádně těžko říct, jestli to zrovna bude taková trochu ublížená povídka Vranov, ke který vracet budu. Jedno podruhým.
Pak se mi ale Vranov nad Dyjí a Vranovská přehrada promítly do knížky Vraná, kterou jsem před pár lety napsal a nakreslil pro Mášu. Vznikl k ní asi patnáctiminutovej soundtrack. A pár písniček z něj se dostalo na naši desku Kontakt. A tady je kousek, ke kterýmu jsem poskládal videoklip ze svýho tehdejšího života a zážitků.
Kocovina z toho táhne jak tejden stará ryba.
Taková nostalgická ryba.
Mrtvá nostalgická ryba.
Tohle video je každopádně trochu taková nalezená fosilie, přitisknutá k sobě litosférickejma deskama doby a vylisovaná do slaboučka. Vzpomínka tak tenká, že by ses s ní moh říznout při holení.
Na Vranovský pláži se mi moc líbilo. Zaplavali jsme si trošku, pokoupali Mařenku, poobhlíželi krásnou hráz, most, protější zalesněné břehy.
A pak zase jeli důmen.
