Rubrika: Nezařazené

1. Máša je nemocná, nejspíš angína. Je unavená, bolí ji hlava a klouby a celá ta nepříjemná věc. Já čekám na pracovní schůzku v Oku a mám blbou náladu.

Začalo to včera, když jeden můj známej, kterýmu jsem kdysi hrál na vernisáži, povídkář, chytrej chlap, katolík… už po několikátý na FB sdílel článek o tom, že ta blbka Merkelová, která sem pozvala smečku migrantů, nemá základní vychování, protože zvát lidi na mejdan a pak je ubytovávat u ostatních, je nevychovanost.

neudržel jsem se a něco pod to napsal. Ondřej, jak se ten pán jmenuje napsal něco zpátky, pár jeho přátel se připojilo.

dozvěděl jsem se, že jsem elitář, že jsem arogantní a svou hloupostí stahuju všechny do průseru…

internetový diskuze

nakonec jsem toho nechal, nejde vyhrát.

Dneska na mě ten samej článek vypadne z internetovýho virálního magazínu G.cz…

A já na to koukal, na tu kdysi jasnou kopírku Čilichili, párkrát opravdu vtipný vlastní věci… a najednou titulek:

Čtrnáctiletou německou dívku znásilnila a zavraždila Angela Merkelová

A tak jsem seděl v Oku a před Okem a bylo mi blbě. A smutno. A pak jsem celou situaci rozebíral s Michalem, kterej mi nabídl hezkou práci, na který bych se mohl potkat s Marasem a Miroslavem Vankem u Už jsme doma.

Rozohňoval jsem se. A zároveň mi bylo do breku z tý celkový celoplanetární neochoty porozumět si navzájem. Z toho věčnýho vzájemnýho okázalýho urážení a urážení se, který znemožňuje dialog a pochopení.

z toho, že to možná, že to vůbec nejde, porozumět si. Že vždycky budou polarity, že součást našich životů je to černý zvíře, který se každýmu promítá do života jinak, o kterým toho moc nevíme, ale který žije v každým z nás.

Že nedokážu vysvětlit a předat tu jednoduchou a jasnou věc, kterou jsem si nedávno naplno uvědomil při jedný noční práci.

Že jsme propojený úplně se vším a se všema. Že jsme neoddělitelnou součástí vesmíru, že jsme naplněný vesmírem, že v něm máme svý stálý místo. Že jsme nádoby, do kterejch se vědomí vesmíru přelejvá a který se časem rozpadnou a splynou s podstatou.

 

Dneska mi z toho bylo těžko. Ani napsat to moc nejde.

Dobrou

 

urychleně jsem se vrátil z koncertu z lodi Altenburg a venku se nadechla bouře a pak dejchla na Letnou záplavu vody, rachotem hromů syčí praskliny blesků. Strávil jsem krásný dny a mohl bych psát…

ale moje milá zaklapla počítač a po vší tý radosti přišel čas jít spat

dobrý zprávy maj někdy tendenci zapadat… těma běžnejma, bezbarvejma… nebo těma problematickejma, šedočernejma, popraskanejma, pomlácenejma….
a to mi přijde škoda

1) dobrý zprávy jsou primárně, že jsme všichni zdrávi, to je jasný
Díky za to, moje štítná žláza se zklidnila, Mařenka se těší dobrýmu zdraví a Máša taky prospívá… i kočky vypadají spoko. Děkuju, až mě překvapuje, jak často mě zaplaví intenzivní pocit vděku a štěstí. Při vší tý metapráci všude kolem, při úzkostech, ke kterejm mám sklony, při horku, stresu, cestování nacpaným metrem… tyjo, stačí, aby se ten náš jasmín usmál a chemikálie se vyplavujou jak na sensation white po půlnoci

2) po čtvrtý výměně běhacího náramku jsme zkombinoval peníze z reklamace a slevy a pořidil si iWatch Zatím spolehlivě trackují mé kroky, zatím jsem nevyběhl, ale už se zase těším. vypnul jsem si většinu notifikací a zatím mám pořád takovou spokojenou radost, což jsem i druhotně rád, protože jsem se trochu bál, že si to ze strachu z novejch nablejskanejch věcí, neužiju

3) včera, převčírem vlastně (tady je vidět, jak rychle a bezhlesně ty dobrý zprávy dokážou zapadnout) mi odpověděli z ministerstva kultury na žádost o grant na napsání knížky. A hele, jupí, z navrhovanejch 60 mi daj rovnou půlku.
Teď msuím vymyslet, jak to co nejlíp využít.
Pronajmout si od Gracji, u který jsme bydleli v Portu, pokoj na dva měsíce? jakože se slevou? a tam psát?
nebo jet do jižních čech k někomu na chalupu?
nebo si koupit herní počítač a čas, kterejch bych moh věnovat psaní, propařit?
mohl bych za to koupit malou vzducholoď pro Zvíře?
drogy?
zkrátka spousta báječnejch otázek k těm dobrejm zprávám

a teď zpátky do práce

Pokaždý,

když zbytečně zatroubíš,

vzbudíš někde sám sebe…

jako malý děcko,

jako chlápka po noční,

jako delirickou trosku…

sám sebe

jako na krajíčku

holku

vyrušíš…

Pokaždý,

když zbytečně

zatroubíš

---

 

Naposledy jsem byl u svýho psychoterapeuta tuším ten den, co jsme odjížděli do Tábora. Zdá se to, jako všechny mý zážitky s Mášou, nedávný a hodně čerstvý, ale je to už dva roky, jen to hvízdne.

Tentokrát nic akutního, řekl bych spíš kontrola po dvou letech… ale moc rád jsem pana Moudrýho viděl a zdálo se, že on mne taky.
zrychleně jsem mu odvyprávěl, co všechno jsem za ty dva roky zažil, co jsem opustil a co získal, co mi dělá radost, jaký mám plány… zase to bylo milý setkání, tak jako tolikrát jsem odcházel spokojený a klidný.
A bylo zajímavý a poučný vidět, kolik se toho změnilo.
A kolik toho zůstalo stejnýho.

Ve středu jsme hráli v Brně.
dost jsem se stresoval kolem dopolední práce, že musim odjet dřív… až jsem se nakonec domluvil, že budu pracovat z domova a přijdu  na chvíli ve čtvrtek a v pátek…

Cesta v nacpaným autě po D1 s Aid Kidem a Lindou byla přesně taková, jak zní… jen jsme u toho ještě jeli přes Jihlavu. pěkná cesta. dlouhá.
Tomáš už v Kabinetu byl, šel zařídit ubytování, který obstaral a pak jsme začali zvučit a zkoušet… až do chvíle těsně před koncertem

Hraní bylo strhující.
Bylo jasný, že místama nevíme, Tomáš neví, kudy se bude ubírat naše aranž, my nevíme, jak Tom zareaguje a jestli se dokážeme oprostit od starejch verzí…
občas se to teda trochu rozpadlo, nemyslím si ale, že by to někoho trápilo
protože většinou to bylo prostě strhující. Sudety se úplně vznesly a všichni jsme zalapali po dechu, cože se to děje.
Bylo to skvělý.
A může to bejt a bude to ještě mnohem lepší. Na podzim budeme hrát v Praze a už teď nám někdo nabízí nehorázný peníze za koncert u Olomouce.

Ve čtvrtek jsem do práce přijel úplně vyřízenej v půl pátý, před tím jsem vyložil Aid Kida na Kačině (hühühü) a plakáty na Habrovce… of. uf.

Usnuli jsme někdy kolem devátý při ukládání Marušenky, kvítku morušového, vzbudil mě až igelit v očích, jak jsem si nevyndal čočky.

V pátek ráno nosit a pomáhat zapojovat dětskej den. V T-Mobile se obecně práce spíš distribuuje to vypadá. Všichni kolegové mě zrazovali od tahání dlaždic, které sloužily jako závaží ke slunečníkům a čekalo se na nějaké chlapy, kteří přijdou…

když se objevili, už jsem měl dlaždice z většiny odnošený a moh jsem jít dom.
když jsem přijížděl na Letnou, děsivě se rozpršelo, ale kolegům jsem nakonec nepsal, co se se zahradní slavností stalo (a dneska jsme se dozvěděl, že všechno dopadlo dobře…)

Odpoledne se nad Prahou proháněly bouřky, ale pak vysvitlo slunce a my vyrazili na Habrovku, kde jsme od 20:30 hráli se Zvířetem jeho první letošní letní festival.
A to byla další morda.
Takový radosti. Všichni jsme ty písničky, který byly na podzim ještě novoučký, dostali do krve. Naposlouchali si je, chytli jejich rytmus. A tak bylo to hraní uvolněnější a lehčí… a zbejval větší prostor pro tu radost a užívání si… krásně se mi zpívalo a všechna Zvířata skvěle hrála… posluchači a organizátoři vypadli spokojení… a tak jsme se sbalili a s Aid Kidem, jeho maminkou a Lindou vyrazili napřed na LEtnou a pak do Chržína, kde Mášina kamarádka Dita slavila narozeniny festivalem v opuštěný sušárně chmele.
Na začátku jsme byli trochu nesví, venku spousta tmy… ale pak jsme se osmělili a když se nám po pár problémech podařilo všechno zapojit a nazvučit, odehráli jsme s Aid Kidem moc důležitej koncert. Sledovalo nás třeba 15 oslavenců, Linda promítala projekce, z kterých jsem pod stříškou viděl jen střípek…
a my hráli uvolněně, jammovali, rozehraní, bez tlaku na výsledek. a hrálo se nám dobře. a řek bych, že jsme i hráli dobře. a hlavně se nám ten koncert hodil o 20 hodin později.
do postele jsem se dostal ve čtvrt na pět

Mařenka nás ráno vzbudila po somý a tak jsem byl napřed docela vyřízenej. ale víš ty co? vyrazili jsme na farmářský trhy k Liberálu a dvě ledový laté tě spravěj, ani nevíš jak… byla to moc hezká procházka s holkama, pak jsem je uložil…
a vyrazil k Aid Kidovi.
cesta do Vrbna pod Pradědem byla ještě trochu dělší, než zní. fakt hezká, ale fakt šílená*. teda dlouhá.

Fajr Štýl Fest byl ale už od našeho příjezdu naprosto fantastickej. On byl teda asi už předtím, to jsme ale nemohli vědět. Pršelo, ale na valníku před hlavní budovou sbývalých skláren hrála narychlo složená kapela. pod stříškami postávali kuřáci a debatéři. Industriální a městský Pelhřimovy, dalo by se možná říct. Však stojí u základů stejná parta.
Spousta kamarádů z Krnova, skvělí organizátoři, další kapely a kluci, který znám. Některý trochu, některý hodně, některý tak malinko, že mi trvá rok, než si zapamatuju, odkud a jak se jmenujou.
Díky předchozímu hraní jsme byli uvolnění a hrálo se nám moc hezky. Během písničky Sůl jsem zaslechl, jak lidi zpívají. Stejně jako během písničky Sestra. Dlouho jsem nikoho takhle na našem koncertě zpívat neslyšel.
Přidali jsme Bouřku a šli to všechno sklidit…
A pak odpálili brko a užívali si festival až do rána… fantastický koncerty Acute Dose a Ghost Of You, z obou jsem byl úplně u vytržení. Spousta rozhovorů, tanečků na nohách rozbitejch z novejch bot, promoknutí, uschnutí, povedenejch i nepovedenejch brk. Krásnej večer. Když jsme odcházeli, už bylo dočista světlo.
Čekola, čekalo nás pár hodin spánku.
A pak dlouhá cesta domů, která nám utekla.

Takovej byl můj tejden od půlky a víkend. Čtyři koncerty se dvěma kapelama,  přes 900 kilometrů, dvě prasklý struny, litry ledový kávy, dvakrát McRoyal se sýrem…

hezkej den

‚

slovo ohó teď často píšu na Facebooku… něco vidim nebo slyšim, čtu… a mentálně mě vám to najednou zakloní a já si pro sebe zvolám:
ohó

slunce svítí jako blázen, od rána je horko

Co si nezaznamenám, to o tejden později už pomalu nevím. Ale minulej tejden nám přihrál moc pěknej veljet do %Ceských Budějovic, kde jsme byli ubytování v rezidenci pod Černou věží, která byla luxusní, jako z filmu. Dvě patra, dvě televize, sedačky, dřevěná podlaha, terasa…. máme velký štěstí na ty hotely, když se někam vypravíme  s děvčaty.

Ve čtvrtek jsem se mihnul v práci.

V pátek a v sobotu jsme měli zkoušku se Zvířetem. Je to velká věc, taková zkouška. První den menší, klidnější… druhej den delší, intenzivnější, ve větší partě. Dali jsme dokupy celej program, vymysleli drobný i větší změny, nahráli si to… a v pátek poprvý hrajem.

V neděli jsem zkoušel dlouho spát, ale Maruška nakonec rozhodla jinak. A tak jsem alespoň dodělal Kallax a vyndal věci z nočního stolku, kterej bych rád poslal do světa. Ony takovýhle drobnosti zaberou spoustu času. A když u toho jedním okem koukáte po miminku, ó jé, bezdětným řekl bych k nepředání.
Únava mě trochu pozabalila do dusný deky.
Dali jsme si vynikající rámen v Bistro Ramen, ve který se přeměnilo OKO.

Večer jsem chtěl trochu ponocovat.
Ale nevydržím.