Jakub König

Paní B. jede. Dneska se jí chudákovi přihodilo tohle.

Naše část školy (teda nový počítačový učebny) se z důvodu častých krádeží pečlivě zamykají. Brzo ráno musí paní B. přijít a učebny odemknout, udělat si kafe a být…
No.
Jelikož máme v rámci počítačových učeben i jednu malou místnost, kde se dá spát (kvůli tomu, že tu kolegové občas přespávají, já zatím nikoli a až ano, tak z toho podám obsáhlou online reportáž, na jejímž konci bude nějaký záhadný zmizení třeba) spal tady dnes večer jeden z mých kolegů. Toho jsem dnes ráno potkal mračícího se v Albertu jak divoce kráčí pro snídani. Z paní B. nahoře po statečném prohlášení: Asi jsem naštvala pana kolegu… vypadla smutná histore o tom, jak ho kvůli nějakým klíčům, které po ní někdo chtěl, musela probudit. Hm, kolega asi dělal dlouho do noci a tak spal chvilku, takže byl asi trošku napruzenej, že ho někdo vzbudil
Zkrátka pan Bartáková mi líčila jak se na ni utrhl a nespravedlivě ji obvinil z horlivosti, a celou lamentaci (nářek) zakončila tim, že kdyby chodila pozdě (naráží tím snad na někoho?) byla by hvězda (určitě naráží).
Samosebou se cítí dotčená a určitě zaslzela. Teď se asi zklamaná že jsem jí, kromě svého oblíbeného triku (Nic si z toho nedělejte paní B. tohle přece není žadnej skutečnej problém) kterej zatim nikdy nepomohl, nijak výrazněji nepomohl.
Teď zakašlala.
Pohybuje se celou tu půlhodinu co píšu potichu za mými zády, cítí se smutná a uražená. Chudák paní B.

Včera večer jsem uložil Zuzi (po ranním vstávání a zas před ranním vstáváním – už je asi v Českých Budějovicích) a šel navštívit přítele Kašpárka.
Umotalo se něco malého, uvařil se čaj, podívalo se na Trio Beleville a šlo se spát. Teda já šel domů.

Zuza ráno vstala ohřála si čaj, dala mi pusu na čelo a vyrazila do školy… teda obdiv pro ni.

Teď se mne kuba sedláček po icq zeptal, jak se má můj táta.
Zcela popravdě jsem mu odpověděl to, že:

střídavě, prej teď v sobotu zase boural ale vic se dozvim asi až v neděli, je částečně pořád bezdomovec ale zatim má vlastně furt kde bydlet, i když těch věcí, co jsou jeho, povážlivě ubývá.

Tyjo, je to hustý… svět má teda různý způsoby použití, různý druhy zážitků.
Hm, jdu mu zavolat.

Áááááá dneska jdu na vypsanou fixu. Teď je poslouchám a strašně ale no kdyby ste mě viděli, jak já se těšim. Musim si z domova vzít akorát drobný, aby mi při skákání nevypadla peněženka… takle mi vypadaj jenom ty drobný. Textově je to nepřenositelný asi, žejo. Škoda. Bych vlastně nechtěl sedět v práci, ale někde úplně jinde. Užil bych si tu radost. Teď třeba hraje Minehava. To bych asi skákal a kejval hlavou do rytmu a tak legračně bych cukal rukama, což dělám většinou, pak přijdu a řeknu, že jsem si skvěle zatancoval a že bych si dal pivo. Takhle akorát kejvu hlavou.
No vlastně se celej kejvám až se židle pode mnou tak jako posunuje sem tam na stranu a zpátky. Teď dohrála. Minehava. A než to člověk napíše, už začíná další. Čekám až tě potkám. A ty děláš to samý.
Můj kolega potápěč si srovnal všechny CDčka na takový velký křeslo. Má jich asi stovku různejch s růnejma programama a hlavně asi tisíc z nich je s věcma k novellu. No a já se před chvilkou vydal hledat lepící pásku(teď už vim že neúspěšně) a jak jsem se tak pohyboval po kancelářce, začal jsem tak trochu skákat, máchat rukama, uklozl jsem po banánový slupce a vrazil do křesla s cédéčkama, ty se rozlítly po celý místnosti…no masakr. V tu chvíli vchází kolega potapěč, ploutve na nohou, šnorchl v ústech, brýle frajersky nakřivo.

Vyměnim pár teplých bílých rukavic rád
Od tety Lindy, za bílou krysu.
Sebedestruktivní program, jo někdy je fajn
Někdy zas jedu
Krasojízdu
Nahoru do hvězdárny běžel
A halucinoval
Vůbec se nedíval
Ani se neotáčel

Tak to tady sami vidíte. Jinak žampióny s bramborem se docela povedly a strašně jsme se tři lidi přežrali.

Přiznávám…dneska je divnej den.
Ale co…nějak se s tim musíme vypořádat všichni, žejo. A kdyby jednou za čas nebyl den trochu divnější,(áááá tyhle argumenty miluju) vůbec bychom si neuvědomili, jak skvělý jsou ty skvělý dny. Dneska je šedivo. Vzduch už není jako žlutavá kapalina rozprostřená nad poli. Dneska je normálně kosa, poprchává, v místnosti kde sedím je tma a do ní svítí jenom monitor, u kterýho sedim.
Ranní vstávání dneska docela vyšlo. Tendence zavřít ještě na chvilku oči tu sice byla, ale za chvilku jsem je zas otevřel. Využil jsem toho, že ta tendence byla nějaká slabá. Pak jsem dorazil do práce a už od rána lítal po škole. Já vim. Tohle je skutečná náplň mý práce. Ale nic se mi nedařilo a vždycky, když jsem se z neúspěšný mise vrátil, zazvonil telefon, a já vyrazil na misi další. Žůžo.
Cokoli záleželo na troše šikovnosti, cokoli bylo jen trošku nahnutý…spadlo. Koupil jsem domů zajíčka (bbb vajíčka normálně) a jedno bylo prasklý. No co byste na to v takovej den řekli. Všichni v obchodě se dohadovali, někdo platil dobnejma a za mnou se ozvalo…blblbl to mám nejradši, lidi co rozbijou prasátko…houstlo to tam takovejma různejma poznámkama od různejch lidí.
No RADOST.

RADOST KURVA RADOST.

Zase… on the other hand… neni to tak zlý. Pomaličku připravujeme kapelový soustředění, abychom mohli nahrávat desku, zatím se to docela daří zorganizovat (což je pro mne samotnýho překvapení) i když dílčí problémy se tu objevují a nejvíc mě samosebou prudí, když to jsou problémy pramenící z nějakýho nezájmu nebo lenosti zainteresovaných lidí. No…moh bych prudit až na půdo, ale kdo to…zrovna dneska…nedělá. Žejo. Otravovat ještě stratosféru takovýma píčovinama, jako jsou prudy. Jestli čte nějaké děvče, onmlouvám se za použité výrazy, ale zase při psaní dnešního deníku nebylo zabitý žádný zvíře, ani moucha nic. Dával jsem si pozor.
Pohov.
Dál je ve čtvrtek ve futuru má milá Vypsaná fixa a tam se teda strašně těším, doufám, že to vyjde. Kapely jako jsou ino (oni) mi dodávají odvahu kýchat.
Mám strašnou chuť jít dneska na pivo. Ale strašnou. To se mi dlouho nestalo takovýhle nutkání po ožrání si držky alespoň decentním. Když mi kámoš psal, že má kocovinu, skoro jsem mu záviděl. Jenže není moc s kým a taky je to fort dilemma… nechat doma chorou družku a jít se veselit s kamarády… to zas musí každý děvče uznat, to neni moc šlechetný.
Jaroušek Šlechta, můj učitel na gymplu, byl vobrovská třímetráková zarostlá bytost, která mě děsila celou dobu mýho studia.
Úhuhů huů já jsem teda dneska pozitivně naladěnej…no …teď je to fakt v pohodě. Nacvakat tolik písmenek a ještě si prohlížet odkazy a tak…to člověku zvedne náladu. Du se někam mrknout na nějaký vtipy. báj.

Celej víkend jsem strávil doma v Nuslích. Zuzka je nemocná a tak jsem jí vařil čaje, jídla, koukali jsme spolu na filmy a hráli scrabble. Totálně proflákaný a prolenošený víkend. Až teď mi dochází, jak jsou ostatní víkendy hektický. Dycky jsem si myslel, že nic nedělám. Ne že bych toho o víkendech jinak tolik dělal…ale stejně je toho dost.
Představa, že, jako někteří moji přátelé, musím bourat kůlnu, hrabat listí a pálit ho a koukat, jak se na pole vedle mýho domku slítávaj vrány…? No, nic moc.
Ostrej chladnej vzduch. Brzo přijde zima. Když se rozhlídnu kolem sebe, pole, chalupa i napůl už zbořená kůlna vypadaj, jako bychom byli hluboko pod čirou, ale mírně žlutozelenou řekou. Podzim.
Už blíží se podzim, zatím to tají
Zatím se bojí vystrčit drápky
Skleněný ticho, v barevnejch polích
A na poli vrány………….a na poli vrány
Už blíží se podzim a já na psa volám ať vrátí se domů, ať vrátí se zpátky
A on svým štěkáním
Na kusy rozbíjí
To skleněný ticho…..
V těch barevnejch polích
Písnička co si můžeš furt dokolečka zpívat, když hrabeš listí. Písnička, která určuje celej rytmus, určuje rychlost tvýho dechu, tlukot tvýho srdce. Krátký poryvy větru kolem. Taky hejbá proudem tý vody všude. Někdo sem míří. Někdo sem přichází. od města.

Včera zvečera jsem obdržel špatnou zprávu. Nějakej vychytralej warezák si z mýho compu udělal přepravní sklad a tak jsem měl slušně kontrolovanej počítač a ještě navíc obrovksej transfer. Důsledek této informace je víceméně jasný. Záloha nejnutnějších dat a okamžitá reinstalace. Výborně. Seděl jsem zarmoucený tou zprávou v oblacích cigaretovýho dýmu a na okna bušil podzimní déšť.
Nenávidim to. Vim, můžete říct, že se vlastně nic neděje, ale mě je, jako bych musel topit koťata. Jako bych musel zastřelit svýho psa, nebo byl nucenej nechat Johna v bahně vietnamský džungle. Když se osobnost mýho kompu hroutila a rozsypávala pod náporem fragmentace disku, musel jsem vyběhnout ven, nechtěl jsem, aby někdo viděl jak pláču. A už jsem se nedokázal vrátit. Celou noc jsem prochodil ulicema prahy, kouřil jednu startku bez filtru za druhou. Až někdy kolem pátý ráno, jsem zabočil k zaplivanýmu nonstopu, kousek nad nuselským mostem.
Ospalá servírka se ani neptala, jestli si něco dám, za chvilku mi přinesla pivo s povadlou pěnou, utřela si hřbetem levý ruky nos a trošku rozmázla zbytek rtěnky, co jí po noční šichtě zbyl.
„Ženksá?“
„Cože?“ Zvedl jsem oči od poškrábaný stolní desky.
„Ženská?“ zeptala se znova. A bez vyzvání si ke mně přisedla. Vytáhla mi z krabičky startku a zapálila si.
Vyfoukla kouř. Uvědomil jsem si, že jí může být sotva pětadvacet, ale ten pohled, co měla v očích byl starší. Mnohem starší.
Usrkl jsem piva… a všechno jí to vyklopil. O tom zkurveným warezákovi, o koťatech, o mým starým dobrým Ziggym a o Johnovi, od kterýho mě tehdy oddělila stále hustší záclona toho šedivýho, studenýho deště. A jak jsem stál ve dveřích a jak se mi ztratil za stromama, a pak už jen moře zelenejch vrcholků pod náma. O tom, jak mě to dodnes budí, jak cejtim na krku ten déšť a na zátylku jeho pohled.
Podívala se za mne.
Mimoděk jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl.
Položila mi ruku na moji a povídá:
„Víš, canny. Žiješ jenom jeden život. Nenech si ho zkazit minulostí. To je pryč. Teď je tu jenom přítomnost. Jenom tenhle zaplivanej nonstop, jenom tohle zvětralý pivo. Snaž se k tomu přistupovat pozitivně. Když něco končí… začne něco jinýho. Kdybys tehdy neutopil to kotě, nedostal bys nikdy psa. Kdybys ho nezastřelil, nedokázal bys odejít do vietnamu. A kdybys tam tehdy Johna nenechal, byl by tam nechal on tebe.“
Zase mi vzala startku.
„Všechno co se ti kdy stalo, je pro tebe dobrý. Formuje tě to. Víš?
Skončila stejně jak začala. Pak se zvedla a odešla k pultu.
Uvědomil jsem si, že vlastně měla pravdu. Když něco končí….začne něco jinýho.
Nechal jsem na stole peníze a vypad ven. Přestalo pršet. Rozednívalo se.
Když něco končí, začíná něco jinýho, znělo mi v hlavě.
Ve chvíli, kdy jsem dorazil do práce, vyšlo slunce. Začal nový den.
Popad jsem instalační cédéčka a začal. Pod rukama mi rostla nová, čistá, nezavirovaná osobnost. Jak slunce stoupalo, systém se stával stabilnější, a teď, kdy se snáší večer, už jsme tady s Johnem docela kamarádi.
To je můj příběh.

Po návratu ze včerejšího koncertu s dnesjazzem v liberci jsem ještě trochu mrtvola.
Ale zase to byla skvělá akce. Veselá cesta tam, parádní pobyt na místě uzavřený hromadnou večeří (obložený mísy, utopence, tláča, pivo), a lehce vyčerpávající, přesto velmi dobrodružnou cestu zpátky. Těsně před tím, než jsme v Kralupech vysazovali Igora (jen se pěkně podívejte na dnesjazzácký stránky, abyste viděli na co hraje (napovím – na stejnej nástroj hrál Felix Slováček)) nás stopnul úúúplně, ale úúúplně vožralej vojáček, my jsme ho převezli asi sto metrů, Igor vystoupil, voják se taky vypotácel, poděkoval a zmizel. No tak tak. Jezdit s dnesjazzem je skvělý. Doporučil bych, nebejt jich už teď jak psů.
Včera jsem narazil na výborný děčínský servérek FUNDEKAV3, kam jsem se hbitě zaregistroval a dnes jsem tam objevil vtip.

Prijde MatFyzak do fotolabu:
Potreboval bych vyvolat fotky.
9 x 13?
117. Proc?

Jedním z mých nejoblíbenějších jídel je, dámy prominou, sýr romadůr.
Domnívám se, že není třeba vysvětlovat či zbytečně přebujele popisovat tento delikátní potravinářský produkt. Trošku škoda, že tak strašně smrdí, což mu (a často i mě) dělá špatné jméno. A to, podle mne, není v pořádku. Domnívám se, že soudný člověk by měl překonat svoje předsudky a své čichové buňky trošku otužit a ochutnat. Sýr jemně poprášený sladkou paprikou, případně potřený feferonovou pastou se může podávat k vínu, jako jednohubky v té nejvybranější společnosti. Měl by být k dostání v každé kvalitní restauraci a doporučovaný lékaři a stomatology, potažmo bloggery po celé republice. Co republice. Po celém světě.

Výlet do Děčína proběhl skvěle. V sobotu ráno jsem snídal rohlík s máslem a zapíjel to kávou s mlékem, rozhodnutý, že už nikam nejedu. V tom mi zazvonil telefon a Franta mě pomocí několika slov povzbudil a vyhecoval k činnosti. Přivedl mě do takového zvláštního transu, z kterého jsem se probral až v Žandově, když mě už druhou hodinu nikdo nezastavil, ať jsem stopoval, jak jsem stopoval. Nakonec jsem do děčína dorazil vlakem a hurá do přírody. Františkova chata Arizóna je zajímavá sama o sobě, společnost byla vynikající, no vůbec jsme si to pěkně užili. Ráno pro mne přifrčel Vojta Holub a jelo se dom. No, to je tak v kostce všechno, co prozradím, samosebou jsou tu ještě nějaké další věci, jako to s těma německejma dominama, ale do toho vám, dámy prominou, nic není.

Včera na vernisáži obrazů elišky pokorný to bylo skvělý. Maluje velký plátna s takovýma alegorickýma podobenstvíma… ještě to v galerii a baru Obratník visí, stavte se tam, je to v ulici pana Plachty, na andělu… doporučuju. Večer jsem uklouzl ve sprše a narazil jsem si jak holenní kost, tak jsem si roztrhl své druhé nejoblíbenější kalhoty. Pravidelný čtenář jistě ocení, jaká smůla se mi lepí na paty. Na kalhoty.
Jsem ospalý.