letí to, letí

strávili jsme minulý týden s děvčaty den a noc v překrásný Valdštejnský Lodžii se Simonou Babčákovou a jejími přáteli při vymejšlení nových věcí.

ve středu moc hezký koncert v Olomouci s Aid Kidem, posezení na velký zahrádce u starýho letního kina, hotel, ráno vlakem zpátky…

ve čtvrtek den, koupání a spaní pod širákem v přechodným domě u Amelie, kde Marušku pokousali komáři tak, až si všichni myslí, že má neštovice. chuděra byla celá flekatá, pořád vklastně trochu je. ale v Berounce s křidýlky plavala statečně a neohroženě. nějaký opravdový plavání by jí jistě udělalo dobře.

v sobotu parádní koncert se Zvířetem v brněnským Kabinetu Múz. vedro jako v peci, vyprodáno, neuvěřitelná energie a síla. miluju to. A mám moc rád i hraní a felení v Kabinetu.

Podařilo se mi předat i dva prodané obrazy a plakáty, takže to vypadá, že společně s naspořenými penězi ze začátku měsíce, vyjdeme i během srpna. To je super a skvělý znamení.

V neděli jsme se přesunuli do Jeseníku k Migovi, kde Máša absolvovala noční dýchání, abych si další užil z pondělí na úterý, tedy na dnešek, já.

kromě práce jsme se koupali v hlubokém lomu, opékali haloumi sýr, spali v maringotce, hráli si s dětma a bečeli na berana a kozy.

Dneska jsme dlouze na několikrát jeli do Prahy. Stavili jsme se na návštěvě u Tomáše Neuwertha na chalupě, kde jsme nahrávali s Kittchen. Teď tam byli s Kamkou, Emou a Štěpánkou na prázdninách. Holky už jsou velký slečny. Je to úlet. Před dvěma lety to byly ještě děti. Řek bych. A pár let před tím úplně.
Teď má Ema hlubokej hlas a obě dcerky už přerostly maminku, jen to hvízdne.

V Hradci Králové jsme stihli smažák a pak domů… cesta nám zabrala od 11:00 do 18:00, ke konci už jsem byl docela utahanej a nepříliš vrlej. vznikla z toho ale moc zajímavá a přínosná debata, když jsme přijeli dom.

Holky šly spat a já ještě projel scénář hry, kterou chystá divadlo Letí a ke který budu dělat hudbu. Sotva jsem ho dočet, režisérka Kasha poslala novou verzi.
Taky jsem zrevidoval zrevidovanou povídku pro Paseku. Všechny navrhovaný změny jsem přijal, Bára je super šikovná editorka.
A teď? Teď jdu spat,
dobrou

venku se potichu rozpršelo

na svatbě

včera jsme byli celá rodina na svatbě Ondry Zátky s Andrejkou Jarolímkovou. Dost se mi hodí, že se teď bude jmenovat Zátková, protože zrovna na její příjmení mám slepou skvrnu, když na koncertě představuju kapelu.
Byla to moc hezká svatba.
Četl jsem během obřadu pár slov, který jsem čudlal do telefonu večer předem ve Stromovce, zatímco z LMB Open Air duněli PSH. Samotného jsem se tím dojal a rozplakal. Naštěstí se přidali i sami manželé a tak se to tak jako zakamuflovalo.
Obřad byl ve Vile Pelé, oslava Na Sklamníku. Což bylo nečekaně pěkné, i když se zpočátku zdálo, že na místech venku bude málo místa. I uvnitř bylo ale dostatek prostoru, takže se nakonec vsichni vešli. A jídla, takže se všichni přejedli, jako třeba já, hned na začátku.
Odbjížděl jsem s Maruškou Stromovku, když to na ni začalo být dlouhé. A vypil asi tak dvanáct, nebo třináct velkých Kofol. Potkal jsem mnoho blízkých a dlouho neviděných přátel, už je mi žinantní tohle slovní spojení používat, protože většinu přátel vídáme fakt vlastně docela málo, takže jsou dlouho nevidění skoro všichni, včetně těch, se kterými se vídáme „hodně“, jako je třeba Aid Kid.
Je ale vidět, že jak je Maruška větší a společenštější, stáváme se i lákavějšími a platnějšími spoluúčastníky společných veselic.

Byla to krásná svatba.
Daal jsem Andrejce s Ondrou obraz, který si přáli. A měli z toho fakt velkou radost. Takovou, až jsem v rozpacích šoupal nožkou a rozhlížel se kolem.

Dneska jsme měli jet za Simonou Babčákovou do Valdštejsnké lodžie, ale nějak se nám oběma nahrnuly další práce. A únava ze svatebního veselení… že tam pojedem až zítra ráno.

Dobrou dobrou

106 ze 118

Dlouho jsem se držel kolem třiceti stran. Pak jsem letos na jaře zabral. a nějakej čas vězel zaseklej v textu Vřetena na osmdesáti. říkal jsem, že to už je skoro sto. A pak jsem se k tý stovce nemohl zaboha dohrabat.
A najednou se mi propojilo několik kousků textu, co jsem měl dlooooouho npsaný dopředu. a z 99 jsem pokročil během dvou dní na 107. a dalších 11 už mám připravenejch…

je to samosebou úplně bezpředmětný, kolik má ta chystaná knížka stránek. až mě překvapuje, jak to pro mne bylo nečekaně důležitý hledisko. A i když mne v současný chvíli nejvíc uklidňuje fakt, že se i celej oblouk příběhu skutečně dotkl poslední třetiny, možná čtvrtiny, z těch náhle získanejch stránek mám radost.

budu vám moc vděčnej za nějaký držení palců
přeju krásný dny

my třeba dnes byli s tím naším kvítkem na koupališti v Mšeně, na limonádě a lívancích v Nostalgické myši v Šemanovicích a zrovna když o ní píšu, slyším, jak vedle Maruška pobrekává z nějakýho příliš dobrodružnýho snu a její milovaná maminka ji uklidňuje.

Zítra mají svatbu Zátkovi, jipijajou
Dobrou noc

děkuju

ó, to tedy bylo
koncert Zvířete se na Výstavišti povedl parádně
bylo to o trochu těžší, než v Poličce…
a přitom parádní, parádní, parádní


dneska jsem odevzdal
– rozhovor s Honzou Ficem
– hudbu k strašidelnýmu podcastu
– velikánskej obraz Steffenovi do Drážďan do klubu Die Tonne

we are blessed
děkuju moc


krásnej den

Dnešní Kittchen solo koncert v Crossu byl parádní. V klidu jsem si nazvučil, pak si dlouho povídal s Anežkou a Danem, kterým jsem hrál na svatbě, zahlídl Gurrou s Elou a pár dalších známejch. A pak jsem sešel dolů, do toho temnýho klubu a krásně jsem si zahrál a zazpíval. Spousta lidí zpívalo taky a když gradovala zavěrečná Poslední, někdo se neudržel a začal řvát. Bylo to parádní. Děkuju. A navrch jsem se tam pak, kromě dalších milých lidí, potkal s Amelií a stačil se aspoň rychle obejmout. Pak jsem ještě chvilku seděl s kapelou Souvrat a holkou, co ji znám z Anežkafestu, který se řiká Kedlubna. A pak jel s paní taxikářkou domů.

dneska to byl krásnej den. Od ranního vstáváni s Maruškou, od společný snídaně a cesty do školky, přes fantastickou projížďku labutí po Vltavě, všichni tři spolu. Potom zmrzlina s kamarádkou Veronikou, hranolky a cibulové kroužky, Maruška běhala ze zahrádky Avu po strmých schodech nahoru a dolů… i běhal jsem za ní. A pak jsem vyrazil do Crossu.

Dneska byl krásnej den
Díky za něj
du spat

Vlnovka

Občas to ztratím. To světlo. To vědomí, že jsem konečně našel svoji vlastní cestu. Někdy to zmizí na celý dny, někdy tejdny. Třeba posledních pár to vypadalo, co se týče mý “umělecký dráhy“ úplně mrtvě. Obraz jsem neprodal skoro měsíc, i když jsem jich pár vyměnil za naturalie a několik jich s velkou radostí daroval dobrejm lidem. Ale nejen mýmu účtu, sebevědomí, ani pocitu, že jsem správně, to moc nepřidávalo.

říkávám si v takovejch chvílích, že je potřeba vydržet. Než se ta křivka zase zvedne. A většinou jde hlavně o tu křivku v mý hlavě. Když se totiž zvedne vzhůru ta, ostatní budou následovat. A tak jsem se ponořil do malování a psaní. A čekal, až to mentální nepohodlí přejde.

převčírem ráno jsem měl na účtě už jen rezervu, na kterou jsem za boha nechtěl sáhnout. Dopoledne mi přišly peníze za povídku pro Paseku. Po obědě za Velkého kočičího Buddhu a navečer se stavil ještě Kuba, pro jeden menší čtvercovej kousek, na kterej se dá koukat ze všech 4 stran.
a když se dneska Honza rozhodl, že pořídí nejnovější, a na FB hodně komentovaný Relikty, mohl jsem odeslat měsíční finanční obnos, kterej potřebuju dát do kupy, abychom mohli fungovat.

Velký kočičí Buddha

v takovejch chvílích mi je zase lehce. Dlouhý období nejistot je jakoby zapomenutý. Jak kdyby nikdy nebylo. Světlo vědomí poklidně září na mou cestu a já cejtim, že jsem správně a na správným místě. K týhle jasný chvíli se pak zase budu vracet, až se vlnovka zase otočí směrem dolů. Díky bohu, že už trochu vím, jak to probíhá. A že ani to temný, ani to jasně žiarivý, není napořád.

Relikty

děkuju

Ryba

Hahaha, to je legrace
Všichni máme doma (Klasickou letní) rýmu. Napřed teklo z nosu Marušce, pak Máše a teď už kejchám taky. Maru tedy nešla do školky a zatímco maminka pracuje, my koukáme na Shawn the sheep. Kolem kočky, za oknama letní den.

leknínem.

Linda si z miniturné přivezla klasickou letní angínu. Aid Kida si dneska maminka odvezla z Motola pod Říp.

to je mi tedy usmrkaný úterý

člověk míní

od pondělí byly holky v Lubnici a když se ve čtvrtek vracely, my jsme zrovna s Aid Kidem a Lindou odjížděli do Kutné Hory. Měli jsme se vrátit a ž v neděli, těsně před dopolední schůzkou ohledně nového Kittchena. Ale nakonec to bylo jinak.

Ondrovi nebylo už po cestě do Hory moc dobře a tak po koncertě zmizel na hotel. Já si hraní moc užil a pak ještě zůstal povídat si s lidmi v klubu. A bylo to moc milý a podnětný povídání. A krátce po půlnoci jsem se rozloučil a vyrazil do blízkýho Hotelu Mědínek, což byl vždycky takovej kutnohorskej kult. A spalo se v něm hezky.

Ráno to vypadlo, že vyrazíme do Prahy. Ale nakonec se Aid Kid rozhodl, že si odpočine ve Veselí nad Moravou a večer uvidí, jak mu bude. Cesta byla z těch delších, ale ubíhala docela rychle. Až na samotnej závěr, kdy se začala táhnout… ale tak akorát jsme dorazili do penzionu Hermína.
Ondra si šel rovnou lehnout, my vyrazili vyložit vůz do parku a nakoupit nějaké dietní potraviny. A pak jsem se prošel s dlouhým brkem přes Veselí, docoural se do parku a tam si četl na ostrůvku pod krásným bílým stanem. To bylo bezva.

Bohužel pak přišla zpráva od Ondry, že se konceetu nezúčastní. Vyrazil místo toho s festivalovým řidičem do nemocnice do Hradiště. A tak jsem hrál Malé zvíře jen sám s projekcí od Lindy. A bylo to moc pěkné, i když se zase ukázala stará známá věc. A tedy, že stačí, aby se jen pár lidí bavilo… jak jedu v kuse a nikdo v průběhu netleská, snadno propadnu dojmu, že to nikoho nezajímá a nebaví. Stejně tak v pátek ve Veselí. Naštěstí už o tomhle nebezpečí a nepohodlí vím a tak se mi dařilo s tím dobře pracovat. A nakonec i zpracovat. A bylo to taky moc hezké.

Pa kjsme si ještě chvíli povídali s tetičkou a strýčkem z Lulče a nechali se i s nástrojema odvízt do Hermíny, kde jsme se krátce po půlnoci uložili do lože. Abychom před sedmou vstali a vyrazili odvézt Ondru do Prahy, kde ho maminka přepravila do Motola, kde teď leží na pozorování. Vypadá to, že je v pořádku, pro jistotu si ho tam ale pár dní nechají.

Jelikož nějak nastydla i Linda, zrušili jsme naši nedělní schůzku a já tak oba dny mohl vyrazit s Maruškou na procházku Stromovkou. A dneska ráno do školky.

Do Soukenické dorazily akrylový inkousty, pár mi jich přišlo už minulej tejden poštou, pořídil jsem si i pár menších pláten. A píšu a maluju a maluju.

Hezkej den