venku je zima
za dvě hodiny jedu do Lípy na soud, kde se rozhodne o tom, jestli mohu být tátovým opatrovníkem i nadále. nejspíš můžu. 100 km sem, 100 km tam.
to abych si stáhl nějakou novou audioknihu.
věci se začínají uspořádavát.
během předvčerejška jsem dohodl ještě dvě zbývající letošní vystoupení.
8. 12. v sobotu na Zkruhu, což je tatérský setkání ve Vnitroblocku, kde budu hrát taky solo… a po mně Kalle. a jako odměnu si odnesu tetování od Ondrashe, což je megaslavnej tatér ze Znojma. kterej je shodou okolností velkej Kittchenův fanoušek a s kterým se trošičku znám. až když jsem dostal zpět souhlasnou odpověď, dozvěděl jsem se od Máši, jak moc je slavnej, drahej a že čekačka na jeho práci je i několik let.

druhej koncert je vlastně výstava, nebo takhle, vernisáž, verni, jak řiká Aid Kid, kterej tam se mnou bude hrát. bude to výstava, vernisáž obrazů z nový várky ke Zvířeti jménem Podzim.
moc rád bych zkusil zopakovat tu atmosféru, kterou se nám povedlo vytvořit v Nuuku, i když je samosebou jasný, že stavět dvakrát za sebou kouzlo, nejde… ale jde postavit jiný, vždycky jde postavit úplně nový… krásný…

To je porád nějakýho děkování

čus bratři, vracim se z moc hezkýho solovýho koncertu, kdy jsem hrál jako host na Sudetským večeru poezie na lodi Avoid.

minulou středu se mi rozpadl podobnej solovej komcert ve studiu Prám, přišlo mi to vlastně až takový hezký, jak se krz jednu prasklou strunu celý vystoupení pomalu překlopilo a po zádech zaplulo do atmosféry, zase trochu hvězdný války…

takže mám radost. nakonec jsem vyrazil tramvají, jediný nepohodlí při přepravě s kytarou a dvěma kufříkama, byla kosička teď při čekání na spoj. Taky jsem oblečenej jak na depešáky do letňáku.

taky jsem unavenej a dost se těšim do postele. Marušce rostou další zuby, v noci ji to, chuděrku budilo, tak snad dneska bude mít klidnou noc. A my s ní.

a vy

a vaši blízký

dobrou

děkuju

Návrat zmateného pousmání*

*uhodni stanici metra

na cestě z Roztyl na Letnou, pusinky Maruškám, stihnu-li je, natáhnout struny, sbalit na koncert na Avoid floating galerry pedalboard, kufřík s looperem, masku a pak velký rozhodování, jestli Uber, nebo tramvaj, s plnejma rukama je to v tramvaji kolem šestý peklo, ucpaným městem ploužit se vozem je jakoby pomalé, určitě neekologické. Vlastním autem se mi tam nechce nikde parkovat.

Takže asi tramvaj.

je zima, přes barefooty leze do těla, slušivý oblečky netěsněj všade, spal bych trošičku, ale na hraní a sudetskej večírek se těšim

za Muzeem končí signál tak

post

a pa

 

 

 

Do světla

občas se mi vybaví ten pocit
kdy jsem po prvním dejchání otevřel oči
a v hlavě se mi formovalo

ach
tak takhle je to…
takové je to…

když se mi sešly dvě dýchací práce v jednom týdnu, napřed jsem trochu dumal, jestli to náhodou není příliš. Ale mám za ty roky důvěru v celej proces, jak se věci, události, přirozeně skládají k sobě.

když jsem ve čtvrtek otevřel oči,
bylo to, jako bych je měl zevnitř prostoupený sluncem
tak takové to tedy je
otevřít se světlu a hlasu
a přimout je
a přijmout sám sebe
do sebe

děkuju, děkuju, děkuju, děkuju
zněl můj vlastní hlas v metalickejch ozvěnách

a zní mi to v uších pořád, přes celej pátek, přes sobotu a hlukový stěny koncertu v Mariánským údolí, přes snídani v Olomouci a přes oběd u manželů Dostálových, přes intimní a tichoučký čtení a hraní z malýho Zvířete, přes všechny ty cesty a návrat domů, do mého Mariánského údolí, kde kočičí tlapky našlapujou tiše

15. 11. 2018 jsem otevřel oči do světla
děkuju, děkuju, děkuju, děkuju, děkuju

 

 

Chryzanthema

Přál bych si mít nízký dům

Na úbočí měkkého kopce

Daleko od rychlých aut

Možná

Někde

V dálce

Koleje

V malém městě

Plném parků

Ve stínu velkého starého lesa

Z nádraží půjde se pěšky

Alejí jabloní

Představ si tu vůni 

Na jaře 

Představ si tu vůni 

Podzimní

Po měkkých trávnících

S krásnými dívkami

S tebou

Moje 

Zářící 

Moje jediná

V srdci mi rozkvétá

Chryzanthema

Do kořenů

Do kořán

Láskou

Světlem

Prostoupená

Přenádherná

Chryzanthema

Jablko odpadlo

jablečná schůzka se dnes ráno zase nekonala. včera jsem byl celý den v Bratislavě natočit pár scén do dalšího Highlighteru. Byl to jeden z těch neuvěřitelných korporátních výletů, 4 hodiny na cestě tam, 3 na místě, oběd, horečná práce, 4 hodiny na cestu zpátky. Večer v půl devátý jsem byl doma jako na koni. Uspal jsem Marušku, která běhá čím dál delší trasy… a šel pomalu taky spat. Do mailu jsem nenahlédnul, schůzku, kterou přesunuli kolegové z projektu, co nemá nikdo rád, na den, kdy už rok a půl pravidelně nebývám v práci, jsem objevil až dneska ráno.

potěšilo mne to. Kdybych už na žádnou takovou v životě nemusel, bylo by to taky vlastně prima. Je tolik krásných, báječných a důležitých věcí, které mohou naplnit naše dny.

 

delighted

seděl jsem pevně zapřený o matraci, jak pevně, mi došlo teprve, když se mne dotkly prsty té vysoké, bělovlasé, štíhlé ženy a někde kolem mé hlavy se rozlehlo ševelení, mrmlání a a další, trochu zneklidňující zvuky.
prsty bílé ženy se mne dotkly na zátylku, sevřely mi lebku, pevně a přitom s něhou… jemným tlakem mi zvedly bradu, hlava, jako by byla lehčí, jako by ji ty štíhlé pevné prsty vytáhly nahoru… a tím, jak přestala váha lebky působit na páteř, začaly se mi napřed k sobě stahovat lopatky a hrudník, jako by se otevíral, celej, jako bych se otevíral, žebra se s nádechem rozestupovala, ruce rozpažené, ramena osvobozená od vší tíhy…
to the light
hovořila mi blízko ve tmě do ucha ta bílá žena
to the light
a já se nadechoval
a nadechoval a otevíral
to the light, znělo mi v hlavě
to the light
to the light
to delight
to delight

v hlavě se mi ta slova spojovala
a vytvářela svý vlastní logický konotace
každej okamžik se otevíral jako květ…

to be delighted