Prahu tiskne vedro k zemi

Celou zemi tiskne vedro k zemi
Včera ráno, když jsme vyjížděli z Uherskýho Hradiště, už bylo vedro. Převčírem ráno, když jsme vyráželi tam, taky. V neděli, kterou jsme, stejně jako sobotní odpoledne strávili v ústraní u Amelie, bylo taky horko.

díky troskám svýho blogu vim, můžu si najít, jak děsný vedro bylo před deseti lety.  Jaký peklo to bylo před patnácti, kdy jsem zakládal blog. Pekelný.
Takže se tolik nebojim, že jsme ztracený.
Naopak, pořád mám dojem, že se sbírá něco velkýho a důležitýho a pozitivního.
Ale vedra a sucha jsou zlý.
A všichni jsou vypruzený a pod tlakem naštvaný.

Jeden konkrétní zpocenej člověk se má ale zrovna docela dobře. Koncert i vejlet do Kutný Hory byly parádní. A předvčerejší hraní na LFŠ bylo vyloženě parádní.
„Můj náš oblíbenej koncert,“ jak poznamenal večer mezi Hvězdou a Mírem  Ondra Mataj. Kontaktní, zpocený, na tělo, intenzivní.
Takový koncerty stojej za všechno to cestování a nepohodlí.

Máše dneska přišly knížky.
Hurá!
Skutečnost je, jako vždycky, oboustranná. Dobrá i špatná zároveň.

Nebo spíš takhle:

skutečnost je prostě jaká je. Znamínka dobrá, nebo špatná, přidáváme až my. A ty znamínka často záležej víc na našem smýšlení, než na skutečnosti samotné.

Akční hrdina

Včera jsem měl svátek. A byl to dobrej svátek. V práci jsme dělali zajímavou věc a dařilo se nám. Všichni se na dva animující chodili koukat. A večer jsme s Mášou a Mařenkou prošli stmívající Stromovkou, jsou to takový čistý radosti, maličký, běžný, obrovský, bazální zároveň.

Dneska už jsem byl na jedný schůzce, druhá začíná za deset minut. Trochu jsem zapomněl a trochu vypadnul z přípravy večírku, kterej začíná dneska ve dvě na Strakonický a kde bych se měl stavit. Jenže taky musim stihnout spoustu úkolů, takže sebou budu muset mrsknout. Jako takovej akční hrdina kapitalistický práce. Dneska mě to ale zatim docela baví.

Povíme si ve tři.

Zejtra hrajeme se Zvířetem v Kutný Hoře, budeme začínat stejně, jako zatmění měsíce. Těšim se.

Horko v Praze

Ráno mě budík budí v sedm a já si říkám, jak je bezva, že nemusím vstávat. Během snu jsem se asi nějak přenesl do pátku, nebo do víkendu, těžko říct. ale jak se mi pomalu vrací vědomí, koumkám, že je vstávat třeba a tak vstávám, hrabu se z postele, MArušky spí, stulené u sebe.
Kocour mne doprovodí na záchod a vyskočí na vanu, kterou si v rychlosti napouštím na krátký odpočinek… při holení si málem uříznu hlavu,  na bradě se mi něco klube, sakra, je mi čtyřioct, alespoň ty jebáky už by mohly pomalu zmizet.
Vyrážím a sluníčko v Letenskejch ulicích ještě poskytuje spoustu stínu. scházím k výstavišti, pochvaluju si pro sebe, jak krásný to je, jak krásně je.

TEĎ ODPOLEDENE JE SLUNCE NEMILOSRDNÝ.

Animujeme v práci. Je to super, jde to ale pomaličku. Potíme se u toho s mým kolegou Bolkem. Animace se pozvolna líhne. Snad bude fungovat.

 

Jedničky nahoře

Mařence rostou další zuby. Má chudák zvýšenou teplotu a celý večer proplakala, profňukala a nemohla usnout a zabrat. Choulí mě ta silná něha a láska k tomu mrňouskovi, zvlášť když se takhle trápí, ani chudinka neví, čím to je.
Nošení, pohupování, kolíbání, slzičky a nakrčený čílko.
A pak to tichý pochrupování, když to naše zvířátko konečně zabralo.
Pořád jsem úplně u vytržení z toho zázraku našeho miminka.
Vděčnej, tichá radost hoří v srdci

Dubček

Posílenej nedávnýma ponorama jsem doufal, že se mi povede držet otěže zvířete pevně v rukou. Že to půjde snadno.
Není to ale samosebou tak jednoduchý, jak bych si přál. Když dojde na rozhodování, málokdy mám k dispozici všechny informace, čas na rozmyšlenou, vnitřní jistotu, že je mý rozhodnutí správný. Těsně před koncertem na Colours jsem takhle rozhodl jednu aktuální při a málem jsme byli o člena chudší. A přede mnou teď stojí dilema, nebo já teď stojím před dilematem.
Dilematy.
Je to na mně, najít si v sobě klid a všechno si správně promyslit. Nakolik bych měl bejt přísnej. Nakolik chápavej. Nakolik bych měl jednat podle prvnotních instinktů a nakolik taktizovat.

Nečekal bych, že si, při vší tý snaze pokračovat rovně k sobě i ostatním, začnu připadat jako nějakej Dubček.

1968: Dubček v čele KSČ symbolizoval naději, nedokázal ji však naplnit (iDnes dnes)

A to vůbec nezmiňuju všechny, kteří si myslej, že bychom na Colours vůbec neměli hrát.
Jakkoli to převracim v hlavě, pořád stojím za svým rozhodnutím.
Politika není jediná cesta, jak se porovnávat se světem.
Hudba je silnější, než propaganda.
Kdokoli chce udělat něco dobrýho, měl by udělat něco dobrýho, místo toho,  říkat ostatním, že dělaj blbě to, co dělaj.

Dělá to ze mě Dubčeka?

Zpátky u stroje

Kolikrát ještě budu psát takovej status?
Ráno jsem vstal v sedm, usnuli jsme s roztaženejma závěsama, Marušku jsme přesunuli do postýlky. jsme unavení, po festivalu, po přejezdech, po tom krásným horským vzduchu nba Portáši, kterej tak lahodně voněl po mateřídoušce.

Na Colours to dopadlo dobře. Moc dobře. Tak, jak jsme potřebovali. Stálo to nejedny zatnutý zuby, kejs, kterej jsem naněkolikrát sháněl minulej tejden pro Tomáše N. zůstal v dodávce a jel zase zpátky do Prahy, to je nepodstatný…. slzičky byly… ale povedlo se to. A doteď k nám tečou ohlasy.
A je to dobrej pocit.

Ranní webex je za náma, čas pustit se do práce

Mám zbyteček červený tuše.
Je stará a smrdí. Poslední smrdutý kapeky si šetřim do mordy tadyhle strašidla z polí. Dámy a pánové, seznamte se, tohle je Lamohlav.

Satelity

Tahle písnička má několik příběhů.

1) Domlouvali jsme se s Domingem, ještě před Dětma mezi Reprákama, že společně něco podnikneme. Pozval jsem ho tehdy do Čechovky, do toho obřího bytu, kde jsme s Olgou bydleli. sedli jsme si v obýváku a on mi zahrál ty čtyři akordy, který jsem si zaznamenal do GarageBandu a pak Dominga vytáhl na balkon na brko. Domingo brka moc nekouří a tak ani nevim, jestli si dal práska. Mě ale hned začal napadat text, kterej mi nastartovaly billboardy Sníte své sny? Nebo něco takovýho… míjel jsem je cestou od táty a vrtalo mi to hlavou. Co to znamená, sníst svý sny?
Co nejslušnějš jsem trochu zaskočenýho Dominga vypakoval a zahrabal se k písničce, která se mi začala rodit v hlavě. Než se výše řečený přesunul do Liberálu, byla hotová.
Domingo napsal druhou sloku po sdvým. Trčelo mi z ní slovo kořalna, který by podle mě použil tak Jaromír… a který se mi zpětně líbí daleko víc, než dřív. Pak skladba pomalu propadávala do zapomnění, odkud jsem ji vytáh při sbírání demosnímku pro Zvíře…

2) Jeli jsme natáčet do Kopřivnice k Tomášovi Neuwerthovi. Marie Kieslowski, Linda, Maruška Puttnerová a Aid Kid.  Poslední dva jmenovaní dorazili až druhý den vlakem. A Aid Kid přivezl rozpracovanou moc hezkou verzi tohohle pozitivního songu. Měl představu o tom, kde by nastoupily bicí, připravil si nějaký tóny, co procházej celou písničkou a pak taky to uuu u u, který jsme pak zpívali do mikrofonu všichni čtyři. Nahrávání to nebylo úplně nejjednodušší, byla to teprve druhá sesion a vůbec nebylo jistý, jestli celej ten zvířecí nápad není jen nějaká naddimenzovaná chiméra. Marie měla velikánský břicho a moje Máša doma menší, ale taky už znatelný. Udělali jsme tehdy velkej kus práce, ale taky nakonec vyšroubovali Tomáše Neuwertha tak, až nás, trochu zaskočený, vypakoval v neděli ráno, protože už toho zmatku měl dost. Satelity ale zůstaly jako jasnej maják trčet ve všem tom nezpracovaným materiálu, v podstatě hotový a připravený k odeslání.

3) V NMDS jsem potkal spoustu zajíámavejch lidí. Martin Kermes, Skákala, Marty, Honza Reeh… nejvíc jsem si ale rozuměl s Péťou pro všechno, kterej Honzovi Reehů pomáhal s přípravou vělkejch animovanejch projektů. Trpělivě vyhledával struktury, sbíral podklady, rendroval… a do toho sem tam vystřihl nějakou grafiku pro spící panny z Lorealu. Zároveň bylo evidentní, kolik toho umí. A jak moc nadanej je.
Když jsme se pak potkali po ukončení našeho angažmá, bylo čim dál jasnější, že společně něco zkusíme vytvořit. A Petr přišel s nápadem na 360 video k písničceš Satelity. Sesbíral jsem co nejvíc podkladů, napsal mu, co všechno by se ve snímku mohlo odehrávat….
a za necelý tři měsíce bylo hotovo a vymalováno, vyrenderováno. A naše roztodivná kapela má unikátní videoklip, kterejch je na světě zatí jen pár. A v kterým se můžete ztratit, když bhudete chtít.
Však si to vyzkoušejte sami.

za jezerem

vleklé napětí, únava a trpké rozlady kulminující několik posledních týdnů, všechno to po středeční práci povolilo. během nočního prodejchávání jsem navštívil starý místa a došlo mi, proč se nejspíš na některý z nich vracím.
strávil jsem také několik okamžiků obklopený obřími, velmi zvolna dýchajícími, částečně božskými bytostmi, ochromený bázní z té nezměrnosti a zároveň nadechující, nasávající tu sílu, tu zbytkovou záplavu energie.
choulil jsem se, napínal. neviditelná ruka mi rovnala kosti v těle a povolovala svaly. kňučel jsem a krčil nos, jak se mi vracely nevyžádaný vzpomínky. a usmíval se, usmíval se a plakal s očima dokořán a mozkem, kterej jen šuměl vším tím opojným kyslíkem…

ráno jsem vykročil do práce s odhodláním a dobrou náladou.
a to odhodlání a dobrou náladu cejtim pořád i teď, po krásným víkendu, po koncertě Kittchena ve Vlčkovicích a Nicka Cavea v Berlíně, po prvním dni dalšího pracovního tejdne, po tom, co se neúspěšně pokoušim přidat 360 video na youtube, pořád ten zážitek cejtím. a tam, kde jsem měl ještě před tejdnem zatuhlej smotek nejistot, křivd, strachu a bolestí, tam teď zase hoří oheň.

děkuju

tuším, že k víkendu se ještě dostanu… teď se nám snad povedlo nahrát to video na youtube… a já jdu pomalu spat, zejtra druhej den v práci a pozejtří ráno vyjíždíme na Colours, baby. další velká a důležitá meta…

dobrou noc