Táta *18. 11. 1948 +3. 11. 2019

Včera odešel na věčnost můj báječný, i když už trošku obouchaný a opotřebovaný tatínek, Lubomír König.
První, co mě k tomu napadlo, když jsem se dozvěděl, že nás opustil, byla úleva.
Od 21 let měl po motocyklové nehodě jen jednu nohu, v roce 2008 po vážné mrtvici ochrnul na druhou polovinu těla a posledních 11 let trávil na vozíku v domě s pečovatelskou službou v Mimoni. I přes jeho nezlomnej optimismus bylo v posledních rocích jasný, že ho to začíná tížit a přestává bavit.
Mám tě, táto, moc rád. Ať je tvá cesta za světlem krásná, nech tu všechno, co nepotřebuješ a z vesela za duhou.
A měj se nádherně, lehce a šťastně.
Zasloužíš si to po všech těch letech.
A děkuju, děkuju, děkuju.
Jakub

takový výjimečný rána

tak Akropole včera navečer hlásila 550
to jsem teda opravdu nečekal
taková velikánská kopa lidí

večer jsme jeli s malou Maruškou a Tomášem Šťastným do Kutné Hory na promítání a krátkou besedu s filmem Až budu proměněný. Maru to měla s předfilmem a pofilmem Krtečka, celé to bylo rychlé a nadupané. A moc hezké.
Je to dobrý film. A pro mne důležitý. Místama je těžký vidět, čím jsem v tý době procházel, vzpomínat, co jsem si o tom myslel a jakou jsem měl perspektivu.



ráno mě vzbudil plnej močovej měchýř a než jsem se vrátil zpátky do postele, došlo mi, že je potřeba vstát. přeparkovat auto, se kterým jsem v noci objížděl Letnou tam a zpátky, slétnout Stromovkou na Výstaviště, tramvají na Holešovice… teď sedím na Roztylech a za půl hodiny bych potřeboval startovat do Akropole na zkoušku.

Tolik věcí vůbec nevim, jak dopadnou, že to pouštim, nech to bejt, nestresuj se, krok za krokem dělej, co je potřeba, včas se přesunuj tam, kde máš bejt. když si vzpomeneš na nějakej úkol, zvaž, jestli jde udělat hned, nebo jestli ne a tedy to musíš taky pustit… nebo napsat…

to je ten rock and roll, co sis tak přál zažívat


umění je útočiště

Když už nevím jak dál v korporátním textu, ani se mi zrovna nedaří konstruktivně přemejšlet o všech těch možnejch organizačních nástrahách, který zbejvá vyřešit do pátečního koncertu v Paláci Akropolis.
V současný chvíli je prodanejch přes 400 lístků, což mi přijde neuvěřitelný.
„Hlavně buď v klidu,“ opakuju si pro sebe nahlas.
A když to nepomáhá, mám po ruce dva rozpracovaný obrázky.
Ve chvíli, kdy řešim, kam přidat barvu a kde to nakonec nechat prázdný, mám hlavu soustředěnou jen na hrot pera… který už zase spíš než rýsovací pomůcku připomíná jedem napuštěnou indiánskou šipku. a taky často pouští velký kaňky a dodává tak práci nečekaný dynamický štulce.

Hezký den

všimli jste si toho taky? Co to udělá, když po skončený transakci u pokladny, u přepážky, u doktora, v taxíku… když se rozloučíte slovy „hezký den“?
Nejde jen o tu reciprocitu, protože většinou z druhý strany zazní: „vám taky“. Nejde jen o ten překvapenej pohled, kterej k vám většinou zvednou, často poprvý za celou dobu. Většinou si ani člověk nepřipadá jako moralizující chytroprd, s čímž teď trochu bojuju, když se to celé snažím zachytit.
Líbí se mi asi spíš ten moment, kdy skoro cejtíte, jak něco luplo, jak se něco jemného dalo do pohybu. V hlavě mi naskakuje spirála stočená uvnitř budíku, ale taky dokulata stočená hoblinka uštípnutýho dřeva, tak lehká, že ji rozkolíbá vítr. Jednou už jste vyslali do světa přání. Té unavené paní na poště, brejlatýmu klukovi v Costě, podmračený dámě na úřadě, těm to někde jemně brnkne to tý konkrétní pružinky, lehký jako list.
Často jsou trochu zaskočení.
Proč zrovna dneska?
Proč zrovna oni by měli mít hezký den?
Copak se něco slaví?
Často se ten list jen zhoupne.
Ale každej z nás má denně k dispozici velikánskej počet takovejch maličkejch nadechnutí a fouknutí. Který nemusí využít. Ovšem jakmile jednou začnete, snadno to přejde do krve. A zároveň jen tak nezevšední.
A ten list toho hezkýho dne se jednou uvolní a zároveň rychle a lehce se snese dolů, dosedne těm lidem na dno srdce a udělá jim dobře.
Tak si to představuju, tak jsem to alespoň dokázal zkoncentrovat a zachytit jednoho podzimního rána v sedmém patře budovy T-Mobile. Za hodinu mi vyprší parkování u OBI, v tu dobu bych měl taky pomalu vyrazit, abych stihl vyzvednout Aid Kida a dorazit v čas na zkoušku. Bude to dlouhý den ve kterém se rýsuje spousta práce i potřeba dobře to všechno vést i nechat plynout.
Zároveň. Jsem z toho všeho celý rozechvělý.
Dost se na to těším.

Jak jsem ráno scházel po schodech, na zádech dvě kytary a jeden cigarbox, přes rameno tašku s počítačem, v ruce pedalboard, znělo mi v hlavě:

Vidíš! To je ten rock&roll, co sis tak přál!

A má to recht.
Hezký den.

můj den

začíná zvukem. Zvukem, kterej mě táhne ze sna, ještě ho nedokážu zařadit a pak zase usínám. Probouzí mě měkké a důrazné údery, Maruška leží naštorc, hlavičku musí mít někde… někde na Mášině hlavě, vypadá to z mýho úhlu. Nožičkou si kope do rytmu nějaký svý písničky. Zas na chvilku zaberu a pak mi do ucha zazní:

co děáš, táto?

otevřu oči, první co vidim jsou mý brejle, nasadim si je, a vedle se začíná ozývat radostné: eme na to, deme na to… a já na mobilu zjistím, že je čas vstávat, vypojim ho z nabíjení a pak chytnu tu naši dcerunku pod pažemi a vytáhnu ji z postele a posadim na nočník, pustim krtečka, chystám kafe a ranní mlíko, pak se ve dveřích ložnice objeví to mý štěstí rozčepýřený a řekne:

tyjo, za půl hodiny bych měla vyzvedávat babičku

a pak do práce a teď z práce autobusem na pěveckou zkoušku. U autosalonu na Spořilově to v druhý části autobusu tak hází, že mi mobil s blogem vyskakuje z ruky a taky se mi začíná z toho vejfukovýho smrádku začíná zvedat žaludek, tak se vrátím k poslechu toho našeho Září a opakování si textů jen tak v hlavě.

krásnej den všem

Podzimní podvečer ve Varšavě

Že bych pouštěl pomalý písničky v jeho baru Varšava jsem slíbil Davidovi Schwagerovi někdy před dvěma měsícema, možná třema, tuším, že jsme zrovna byli se Zvířetem v Sonu.
pak dlouho dlouho nic a včera ráno mu teda píšu, jestli to platí a spíš jsem očekával, že ne. Ale, světe div se, kámo, ono jo.
A tak jsem kolem půl osmé pospíchal z Francouzské dolů ke Grebovce a Nuslím… a pak seděl ve Varšavě.
Poprvé jsem hrál se spotify, takže jsem si na začátku napřed udělal playlist a do něj průběžně zasahoval a doplňoval. A bylo to fakt bezva. Jen teda nepřišlo mnoho lidí, napřed Peter, pak Jára s kamarádem Honzou a když se tihle tři kolem jedenácté loučili, nečekaně dorazila ještě Martina s přítelem Jakubem.
Ale kolem půl dvanáctý už jsem frčel domů tramvají číslo 22 a pak 12. Těší mě, že nejsem smutnej ani otrávenej. A že mi to vlastně docela šlo.
Příště pozvu víc lidí. A od Martiny si pučim kouřostroj.
To bude, panečku, jízda.

Pon pon pon

V sobotu přiletěl brácha Technař z Aljašky. Je hubenej a má fousy a vypadá, že si zase užil světa. Dovezl jsem ho na autobus, českolipští kamarádi už čtrnáct dní zdraví maminku, že se těší v sobotu do Sršně, přijel prý dokonce i bratr pankáč.

my vynechali jednu dospěláckou party a zůstali doma. Maloval jsem, pracovali jsme a zkoušeli odpočívat. V neděli dlouhatánská procházka a pak dlouhatánský uspávání a k práci jsem se dostal až večer. Dneska je toho tedy o trochu víc, čeká mne jeden z těch dnů, které z odstupu vypadají, že se nedají stihnout. Je možný, že večer budu hrát jako slow dj v baru Warsava na Vinohradech, jak to v takové dny bývá, není to jisté a nejsem na to bůhvíjak připravený. Už se mi tam ale kumulují schůzky.
Vedeme skutečně plné a barevné životy.

venku sedla podzimní mlha. Ráno jsme měli hodinku s Maruškou, která už odmítala spat a důmyslně do mne šťouchala a tulila se a zase tahala za vlasy… když začala nahlas vykřikovat, vyrazili jsme vedle

a jdeme na to

a jdeme a to

opakovala si ta naše malá prdelka, ve dveřích pozdravila a řádně podrbala lehce zaskočeného Fouma a pak už nočník, mlíko a tě, tě, tě, tedy krteček, svatá trojice dobrého rána. A je tu celý nový den, týden. Celý nový svět.

Tak jdeme na to

dobré ráno