Při cestě pro poslední várku věcí z naloženýho auta jsem si vytáhl služební telefon z kapsy tak nešikovně, že spadl rovnou na schody a po displeji se rozletěly praskliny, jako blázen. Dolní levá se drolí.
Byl jsem sprostej a po všech těch náhrnech posledních dnů na chvilku zoufalej.
Od čtvrtka jsme byli s Mášou a Mařenkou v Úštěku, kde nám v pátek začínalo soustředění se Zvířetem jménem Podzim. V pátek nám taky vycházela deska a tak jsme se po kratším pátečním hraní pustili do společnýho poslechu a pak do ohně a buřtů a piv a vín. A včera, po celodenním dlouhým a náročným zkoušení, přijeli večer kluci a holka z Prahy… a do půl třetí do rána jsme natáčeli klip. Když na mě došla ke konci řada, málem jsem v záběru usnul ve stoje a Aid Kid s hadičkou výživy zavedenou do nosu, na tom nebyl o moc líp.
Dneska ještě návštěva u babičky, kam dorazila i máma a brácha technař (dík za tu krabici, celofán je v Kingovi v knihovničce) a pak zamlžená cesta přes Boleslav.
A tahání věcí.
A rozbitej telefon, jehož oprava bude stát dvakrát tolik, než na kolik mě přišel první mobil. A to jde prosím (při troše štěstí) fakt jen o rozbitý sklo.
Nakonec se mi ale povedlo narazit přes Mejlu z Fixy, na kluka, kterej cenu seseká o třetinu a celý to ještě vyšvihne rychle a na počkání. A hlavně mi pak Máša po pevným objetí připomněla, že existuje spousta náročnějších situací z únavový nepozornosti, než je rozbitej displej.
Stačilo vlastně pár slov a dost se mi ulevilo.
Zejtra to dám spravit a bude.
Děkuju.
V pátek nám vyšla deska.
Za 14 dní hrajeme v Brně a vychází knížka.
Tenhle tejden zapadne mezi ty ostatní plný a výživný tejdny, jako by mezi ně patřil odjakživa.
Dobrou noc