Když jsem byl maličkej, jedna z mejch prvních vzpomínek je děs z parní lokomotivy, která projížděla přes přejezd, možnmá v Český Lípě, možná v Poděbradech… každopádně jse mtam byl s babičkou a dědou a i když je parní lokomotiva podchopitelně cool, všechna ta pára a supění mě vyplašily děsivě.
Tyhle dny se řítěj dopředu taky jako taková velká parní lokomotiva. Perspektiva se mění. Někdy se na mě valí práce, neustálý balancování na hraně splněno/nesplněno, pořád je plno a ty intenzivní tejdny střídaj další intenzivní tejdny.
Jindy jsem jako ten vlak. Písty makaj, přede mnou jasně osvětlená cesta, je potřeba si máknout, zatápět pod kotlama a letět, dokud to vede takhle krásně rovně.
A pak jsem taky někdy jenom jako dvojlinka kolejnice, po jejíchž zádech se řítí svět, aniž by si všim, svět, kterej vidí tu jasně osvětlenou cestu a tak zatápí a letí.
Na dnešek jsme se moc nevyspali, Maruška večer dost pobrekávala, vždycky jsem ji na chvilku uspal a pak se zase probudila a s nespokojeným hudráním rozlepovala oči do světla. A ráno začala brzy, Máša ji vyzvedla z postele a pokusila se jí odebrat moč do nalepovacího sáčku.
Našel jsem je, jak spí na modrým gauči v obýváku, Máša na zádech a Mařenka na její hrudi, obě tiše spaly, doháněly divokou noc.
Venku je mlha.
Můj šéf Honza zrovna říká:
„Abys měla dobrý světlo, musíš mít napřed dobrou tmu.“
A s tím se jdu rozloučit, abych stihl dopsat několik zpráv o jednom systému, kterej končí a jiným, kterej začíná a do kterýho je třeba se přihlásit…