V Českým Krumlově vystavuje Pavel Brázda, prodloužili mu termín a tak jsme naložili v pátek kolem poledního Jeřabinu, Marušku a jelo se.
výstava je parádní. Před 12 lety jsem na velký exhibici ve Veletržáku a už tehdy mě to hodně zasáhlo. Teď mi začaly hned nabíhat další, vlastní obrazy, spojení sršela energií, rrradost. Ta nezdolná pracovitost, radost z tvorby. Od sedmdesátých let až do revoluce dělal v kotelně a nevystavoval. Ale, tipuju, že tomu nešlo uhnout. Že nebylo proč.
Že umění dělá svět intelektu snesitelnej. Že je samo o sobě silou, která nás polidšťuje.
Inspirace je nekonečná. Je součástí tvůrčího vědomí. Tedy vesmíru.
Maruška, která se během psaní postu vzbudila a teď zase usíná, celou výstavu prochrupala v šátku. Občas něco zamumlala, což se nám s Mášou oběma pletlo do mumlání kustodů, kteří se kolem nás stahovali, jak se blížila šestá.
pán z pokladny nám ještě pověděl, jak moc se těší na Toy Box, jejíž obrazy přivezli o den dřív… a pak jsme šli s oběma Mariemi na večeři ke Dwaum Maryím a pak na Vyšehrad, kde jsme si v útulným Airbnb bytečku řekli, že si výlet ještě o den prodloužíme.
A tak teď držím levou dlaň na čele malý Marušky, ta se mne oběma ručkama za tu ruku drží a když se při neklidným pokrmným usínání zamele, pohladím ji. Venku se rozezněly nedělní zvony. Poprvé v životě jsme na Hluboké.