Včera ostartovala největší raketa Elona Muska a vynesla na oběžnou dráhu tadyhle kabriolet a Starmana. Tohle už začíná opravdu vypadat, jako budoucnost. Teda ta budoucnost z těch hezkejch knížek o budoucnosti.
A jo, moc se mi líbí David Bowie v přehrávači a Douglas Adams v přihrádce. Jsou důležitý pozitivní vzkazy, že i v cestě do vesmíru je prostor pro humor, aspoň to kunderovský mávnutí lehkosti jako pozdrav řvoucí tlamě kosmu
Já pořád kašlu a smrkám a je mi blbě, nakonec jsem se na dnes i zítra omluvil z práce v práci a pracuju z domova. Což má svý výhody a svý nevýhody, jako všechno. Včera jsem si naplánoval nějaký schůzky a i když byly sporý a opravdu důležitý, jedna ráno a jedna večer, bylo by mi teď bez nich asi líp.
Což přináší otázku, jestli vůbec dneska vyrážet k Aid Kidovi na zkoušku (na kterou jsem se pochopitelně tuze moc těšil, my inner Dalay).
A bohužel nejspíš i odpověď.
Nevýhoda je, že je mi tu takhle samotnýmu a nemocnýmu trochu smutno.
Marušky jsou v Lubnici, doufám, že se Máše povede trochu načerpat síly. Jak jsme se teď u maličké střídali, vždycky jeden nemocný a druhý v plným zápřahu, byl to místama opravdu docela rokenrol. Když se péče rozloží mezi víc lidí, je to hned všechno lepší. A babička by si mohla ten náš korunovační klenot pěkně užít do zásoby. Myslím na ty prosvětlený místnosti. Na svoji unavenou ženu. A na tu zvědavou malou papulku. A orchestr, kterej vyhrává tango z tanečního pokoje.
V hlavě mám, jako by mi za čelem někdo řikal MMMMMMMMMMMM