O dovolené mě poprvé vzala Máša na Vranovskou pláž. Je to kousek od Znojma, mockrát jsme jeli kolem poutače.
Vranovská přehrada se mi tak dopředu v hlavně propojila napřed s povídkou Vranov, kterou jsem měl tehdy rozepsanou (sakra, teď mi dochází, že jsem se vlastně srovnal s tim, že psát už prózu nejspíš nebudu a teď jsem slíbil knížku (a dostal na ni grant (kterej sakra dneska musim poslat v obálce na ministerstvo kultury podepsanej, jinak dostanu houby, sakra, sakra, kdy já to stihnu, jak já to jenom všechno unesu, kam já to všechno jenom ponesu, hehe)), takže bude nejspíš na čase si to rozmyslet a k psaní se zase pěkně vrátit)
Každopádně těžko říct, jestli to zrovna bude taková trochu ublížená povídka Vranov, ke který vracet budu. Jedno podruhým.
Pak se mi ale Vranov nad Dyjí a Vranovská přehrada promítly do knížky Vraná, kterou jsem před pár lety napsal a nakreslil pro Mášu. Vznikl k ní asi patnáctiminutovej soundtrack. A pár písniček z něj se dostalo na naši desku Kontakt. A tady je kousek, ke kterýmu jsem poskládal videoklip ze svýho tehdejšího života a zážitků.
Kocovina z toho táhne jak tejden stará ryba.
Taková nostalgická ryba.
Mrtvá nostalgická ryba.
Tohle video je každopádně trochu taková nalezená fosilie, přitisknutá k sobě litosférickejma deskama doby a vylisovaná do slaboučka. Vzpomínka tak tenká, že by ses s ní moh říznout při holení.
Na Vranovský pláži se mi moc líbilo. Zaplavali jsme si trošku, pokoupali Mařenku, poobhlíželi krásnou hráz, most, protější zalesněné břehy.
A pak zase jeli důmen.