Smubo

Smutno je mi, chci si zapsat do telefonu. Trochu blbě a trochu smutno.

Večer jsem se vrátil domů po moc hezkém koncertě Lenky Dusilové na Stalinu. Ale už z Oka jsem vycházel od spokojené společnosti unavený a krkaje (ha, schválně se nepodivám, jak má ten přechodník bejt). Doma jsem si lehnul, hlava se mi motala jak po druhodenní kocovině, trochu jak nedávno v Lubnici. A tak jsem usnul a ráno se vzbudil unavenej a rozkrkanej, jak jsem usnul.

nechtělo se mi do práce

nechtělo se mi věřit, že to je proto, že by se mi tak moc nechtělo do práce…

a nakonec to bylo docela fajn. Stihl jsem i rychloschůzku na Famu, kde jsem se mrknul na film Tomáše Šťastnýho, ke kterýmu budu ve středu nahrávat hudbu. Byl trochu dojemnej a smutnej, připomněl mi ty věci, který jsou pokažený a už nejdou vzít zpět a už navždycky tak někde v naší mysli zůstanou pokažený.

pak jsem vedrem a tramvajema dorazil domů, do prázdnýho bytu, kde každej den uklidim kus a stejnak míň, než bych si přál. Máša je s Mařenkou a maminkou v Lubnici, občas jim to tam svědčí, někdy trochu drhne, že už ta moje žena není jen dcera. Se všema těma dceřinejma povinostma a pravomocema. Ale že je taky matka. A manželka, heleme se. A že matka a manželka potřebuje s miminkem jiný povinnosti, pravidla a pravomoce, než když jí bylo 16. Tak bych řekl, že to trochu na sebe naráží a křísá

koukám na to tak z dálky, jak se ty ženy, co se maj tak moc rády, nedokážou mít samy a mezi sebou tak snadno a jednoduše rády, jak by jim bylo milé, jak by potřebovaly. No a to mě přivádí k tomu, že ani muži a ženy, který se milujou, si nedokážou vždycky včas uvědomit, že to výjimečný, vzácný a krásný světlo, který cejtíme z našeho protějšku, časem neslábne, ale tak nějak je jakoby míň vidět, mezi všema těma povinnostma. Co jsme si na sebe naložili, nechali naložit.

a z toho pak je takovýho smutku na světě. Taková mohutná vlna neporozumění, obav, nevyřčenejch a naopak převerbalizovanejch bolestí a strachů… že tu sedím jak oukropeček, nahatej na šedivým gauči, počítač láká ku seriálu, kočky spí

a já jsem z toho celého nějaký Smubo. Tak jsem si to chtěl uložit. Abych pak příště věděl, proč jsem smutný.

až budu starší, možná napíšu knihu:

Proč jsem smutný?

a bude tam rozepsáno, co mne rozesmutňuje a co se s tim dá dělat. Třeba se ukáže užitečnou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *