Havel by se tomu, doufám, zasmál…

„Omlouvám se všem, ale celé to věšení rudých trenek nelze chápat jinak než jako manifestaci absolutní vyprázdněnosti a bezobsahu tzv. „elitní“ části společnosti.
Tam, kde se „ti druzí“ mohou klamně, ale s jistotou opřít o uprchlickou krizi či zlého Sorose, opíráme se my o prázdné symboly. A jediný, kdo si toho je vědom, je Zeman sám a naší prázdnotu znovu využije jako zbraň k naplnění svých cílů. Je úplně jedno, že je nad hrobem. To, čím se spojujeme my, je bohužel mnohem mrtvolnější.
Takže hezký výročí…“

Napsal 21. srpna na svůj Facebook můj kamarád Bohdan Bláhovec.
Nevěřim ve smysl internetovejch diskuzí, pod tímhle příspěvkem jsem se ale do diskutování pustil. A nevedlo to k ničemu.

Mně se nepodařilo vysvětlit Bohdanovi, proč mě tenhle a pododobný statusy tak nadzvedávaj. Stejně jako se mi nepovedlo upozornit Petra Vizinu, kterej komentuje obálku a nástup novýho Vogue takto:

Tohle je skvělá pocta a velký omyl v jednom. Olga H. byla krásná, lidi z fashion byznysu ta krása přitahuje, ale nechápou ji. Když Vogue napíše modelce na záda SVOBODA, představuje si, že je to něco, co si můžete vzít na sebe. Nechat si od lidí z fashion byznysu, založeném na vnějším napodobování, vyprávět o svobodě, je samozřejmě hluboké nedorozumění. Havel by se tomu, doufám, zasmál.

Vždycky jsem se v textu cejtil dobře a když jsem si potřeboval nějakej problém rozkrejt, pomohlo mi si sepsat svý myšlenky.
S odpovědí Bohdanovi a s odpověďma Petrovi a podobnejm kritikům, jsem se ale mrdal nesmyslně dlouho. Stejně jako s tou písničkou o náckách.
Potřeba vyjádřit se přesně, vyhnout se osobním invektivám, pohrdavejm odsudkům a naštvanejm výlevům, mi svazuje ruce. A fakt, že oba dva jsou jedni z nejobratnějších diskutérů, co znám, mi tu situaci neulehčuje.
Přitom nemám zájem ani chuť psát Bohdanovi nebo Petrovi, že jsou blbý, pitomečci nebo tak.
Nebo na ně řvát capslockem, jak KURVA MŮŽETE BEJT TAK AROGANTNÍ?
Kolik písmenek by vám zabralo napsat: podle mýho názoru, myslim si, domnívám se, přijde mi…?
Rád bych jim to spíš nějak vysvětlil, předal.

Třeba proč mi přijde důležitý šetřit silnejma slovama. O co víc jsme schopní a obratní v jejich používání.
Rád bych jim pověděl, že se obávám, jestli nám ten náš pronikavej intelekt a dobrý vzdělání, nedělaj medvědí službu.
Jestli nás ty naše řečnický a argumentační dovednosti náhodou neodváděj od faktu, že jsme přesně stejně důležitý, jako jakejkoli jinej člověk na týhle planetě.
Že jsme stejně dobrý a stejně blbý.
Že naše názory maj stejnou váhu, pokud nejsou opřený o skálu reality. Která je ještě navíc pro každýho jinak velká, složitá, barevná a náročná a lákavá na zdolání.
Že máme stejnej potenciál k dobru a ke zlu a že je úplně jedno, na jaký straně si myslíme, že stojíme.
Že se počítaj ne hodnoty, který hlásáme, ale ty, který se nám podaří začlenit do našich životů.
Že pokud se svým životem, nebo světem kolem sebe, nejsme spokojený, ani sebelíp formulovanej text na tom nic nezmění.
Že problémy, který vnímáme jako důsledek dění světa vnějšího, maj původ a příčinu v nás samotnejch a že je teda v našich (a podle mě pouze v našich) silách, ten svět změnit. K lepšímu, nebo horšímu.

Přes to všechno mi každou chvíli ujede ruka a začnu se povyšovat a poučovat zase já.  A tak začínám psát, kus po kuse, zase od znova.

Dneska svůj komentář připojila Apolena Rychlíková:
Co přesně chtějí ti, kteří rudé trenky neúnavně vyvěšují, říct, už nikdo ani pořádně neví. Zatímco voliči Miloše Zemana mají svůj svět jistý a vědí, proti čemu útočí a co hájí, my ostatní se zmůžeme jen na bezduché mávání červeným hadrem. Jenže tahle korida nemá na druhé straně žádného býka. Je to souboj, který vedeme jen se sebou. A v něm prohráváme.

A ať na to koukám, jak na to koukám, na konci těch kultivovanejch slov mi z toho leze takovýhle sdělení:

„Lidi, co bezduše a núnavně vyvěšujou symbol, kterej já osobně nepovažuju za funkční, tím přispívají k nejednotnosti nás, Zemanových odpůrců. Zatímco Zemanovi příznivci jsou omezený stádo, který se dá snadno zmanipulovat a tak nad náma, hodnejma, ale moc chytrejma, vždycky vyhrajou. „

Jestli takhle vypadají příspěvky k vzájemnýmu dialogu, přijde mi pochopitelný, že se z něj stalo cvičení přebíjení trefnějšíma bonmotama.
Je ale pochopitelně stejně dobře možný, že se pletu.

 

 

Jedna myšlenka na “Havel by se tomu, doufám, zasmál…”

  1. Já mám dlouhodobě pocit, že lidi, co ze všeho nejvíc řeší společnost (jak by měla fungovat, co je správný a co ne atd.) mívaj dost často nějakej velkej problém sami se sebou, takže tyhle rádoby moudrý řeči bejvaj nejednou jakýmsi únikem před sebou samým. Z čehož plyne mnohé.

Komentáře nejsou povoleny.