Pondělí jako z Radiožurnálu

V sobotu jsem byl skoro celý den doma sám, ale celej jsem se cejtil nespokojenej a rozlámanej a unavenej, během hraní Bioshocku se mi zvedal kufr a nacpat několik dní vydatnýho nicnedělání do deseti hodin, to prostě uspokojivě nejde. Moc velký plány.
V neděli jsem se naopak pořád napůl chystal, že vyběhnu a napůl, že se pustím do psaní… a pak jsem usnul při uspávání.

Neprobudil jsem se teda v pondělí ráno do nejlepší náladičky. Vypravit se ještě autem do práce, do poslední chvíle jsem zkoumal, jak se tomu vyhnout, ale nešlo to. Maruška si dlouho pospala a vstávala s úsměvem, což bylo moc hezký… a pak se Máša vrátila ze cvičení a já tedy vyrazil.

Ale rozhodl jsem se, že se pokusím, vzít pondělí jako fakt a obrátit jej k lepšímu. Napřed jsem vyšvihl scénář k Highlighteru, pak připravil co bylo potřeba, pak jsme ho točili, venku, vevnitř… a pak jsem vylezl do kopce, jak rád říkávám a nerad na Roztylech stoupám, nasedl do auta a v době, kdy ostatní tatínkové míří za svými vyhřátými pelechy, večeřemi a odpočinky, tento tatínek vyjel neohroženě na Kutnou Horu.

Jak jsem byl ale rozhodnutý, jelo se mi z vesela a za chvíli jsem tam byl.
Bar 22 je parádní místo, jeho provozní a nejspíš majitel Martin velmi sympatický mladý muž a já musím do příští středy připravit devět až dvanáct obrazů přinejmenším A3, abych je tam mohl vystavit na své vlastní výstavě, hej… a odehrát k nim verni koncert Kittchen Aid Kid…
a to prosím opravdu už příští středu
snad to svedu

dohodli jsme se s Radkou a s Martinem na čem bylo třeba a já zase vyjel na zpáteční cestu. Noc byla velmi tmavá, nejelo se mi zpočátku zpátky moc dobře a řídil jsem hodně opatrně…
Ale minuty odkapávaly jedna za druhou, najednou jsem byl na dálnici, najednou před Prahou, na radiále, nebo jak se jmenuje zrovna tahle spojka… a pak domů a domů a domů.

holky jsem našel ještě vzhůru.
Maruška je v tyhle dny intenzivně překrásná, mazlivá, k zulíbání. Často se přistihnu, že neni nic lepšího, než se na ni koukat a bejt s ní v interakci. hrát si. ooo, jak si zpívá, jak sama i se mnou zpívá svý oblíbený písničky. A když se k ní ráno přitočím, celýho mě obejme těma svejma pažema.

A tak jsem tu naši Marušku maličkou unosil do spánku… a protože byl nejvyšší čas, šli jsme taky spat. Potřebovali bychom teď nějaký čas zase strávit jenom společně.
Ve třech i ve dvou.
Protože to je ten nejdůležitější a nejsvatější čas.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *