úterýčko

takový slovo, to snad ani nejde

některý momenty mám dojem, že mi jebne. to, když mi v hlavě začnou zuřivě vyskakovat přes sebe všechny ty mindmapy, všechny ty konstrukce úkolů, který se vznášej kolem. jako by neměly konce a hranice a byly všude.
koncert s Alaverdi na Junktownu, jak a odkud tam pojedem, potřebujem další auto?, před tím ale dvě hraní, Brno a Bratislava, do toho bych měl stihnout dořešit sociálku pro tátu, dopsat klip pro Nivvu, z knížky mám 27 stránek, to je sotva desetina toho, co budu potřebovat, kombo a kytaru odvízt do opravny, to opravdu hoří, i když si zatim můžu pučit kombo od Aid Kida, jestlipak už Pjoni pokročil s nějakýma úpravama nový desky, protože Sono se blíží, sakra, včera posílali fakturu a já ještě nemám po kupě peníze, je potřeba zařídit prodávání plakátů na Facebooku a napsat všem, co jsem jim napsat chtěl… takhle nějak to jede přes sebe a přelejvá se jako úhoři v černý vaně.

jindy jsem klidnej a šťastnej.
včera na zahradě na dece, když jsme s Mášou a Aid Kidem během hovoru následovali Mařenku, která prochází od jedný houpačky přes pískoviště k houpačce druhý… dneska ráno u snídaně… nebo po cestě dolů Stromovkou na tramvaj… když si po cestě čtu báječnej Literární spolek Laury Sněžné… teď třeba.
všechna ta hromada úkolů je pořád tady. Jen už mám zase to vědomí, že to jde zvládnout, postupně, kousek po kousku. I s tou rýmou, co mi píská v uších.
Že to je všechno ten můj báječněj a jedinečnej život.
Že všechny ty problémy budu mít možnost nějak vyřešit, něco se při tom důležitýho dozvědět a naučit.
A že to bude super.
Tak super, jak jen to dokážu udělat, jak jen to dokáže bejt.
Tak posílám pusu těm dvěma báječným Maruškám, vám přeju hezkej den, bratrům do Krkonoš i na Aljašku velký čus.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *