radost velikánská

teď mi Máša poslal fotografii naší dcerky, jak sedí v kočárku s rohlíkem a v náručí drží, a částečně je zavalená, obrovskou síťovkou plnou maličkých barevných míčků. A je úplně šťastná a spokojená. A vypadá zaskočeně z takovýho štěstí.

A mně se hned vybavilo, jak jsme šli kdysi zimní Českou Lípou, s mámou a mým nevlastním otecem Jiřím Čížkem. Bylo mi tak pět. A šli jsme kolem hračkářství, které bylo na rohu Škroupova náměstí, tehdy určitě bylo ještě Tržní…
Ve výkladu měli sadu dvou plastových kordů s bílým picholákem a modrým chráničem ruky. K nim byly ještě dvě bílé síťované masky, všechno komplet ready pro dva šermíře mýho věku.
Žadonil jsem a žadonil, dokonce jsme se na ně byli vevnitř podívat… ale nekoupili mi je a nejspíš jsem to i nějak chápal, i když nevim, neobulel-li jsem trochu… skoro bych ale řekl, že ne. Ale pak se Jirka Čížek někam ztratil, že musí něco zařídit. A krátce na to se pak objevil a celou tu soupravičku držel v ruce. A dal mi ji.
Tak přesně tenhle pocit úžasu a nečekanýho štěstí z přemíry laskavosti, takovej mnou proběhl, když jsem spatřil ten nedůvěřivej výraz nadšení na tváři naší dcerky.
Takováhle vzpomínka se mi teď po desítkách let vynořila.
Skoro jako bych v chřípí cejtil ten zimní vzduch prosycenej kouřem uhlí v tý tehdejší, socialistický Český Lípě.

*Jestli takováhle vzpomínka zůstane čerstvá tak dlouho, jaké všechny zasuté vzpomínky směrují naše kroky a podněcují naše současná rozhodnutí?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *