Stromy jsou jeden z těch maličkatejch tajnejch festivalů na pozvánky do SMSky, co se teď začínají objevovat. Nebejt toho, že na nich Aid Kid loni hrál, asi bych se o nich nedozvěděl a nikdy je nenavštívil. Ale Aid Kid tam loni hrál a vzal s sebou Mášu, protože já byl na fantastickým Nicku Caveovi v Berlíně.
A zatímco já s očima navrch hlavy vyprávěl, jak to zase bylo úplně úžasný a jak jsem si na Nicka Cavea sáhnul a řekl mu „Thank You“, oni my vyprávěli o krásným místě skrytým kousek od Prahy, kde je ve stromě postavený obrovský dům, kolem kterého teče říčka, za kterou se v lese skrejvaj světelný a sochařský instalace…
A v pátek, po tom, co jsme se trochu vzpamatovali z Colours, jsme na tohle krásné a tajné místo vyjeli taky. Zaparkovali jsme na poli mezi spoustou aut, letos je to zase o trochu větší, každej rok to trochu nabude, vypráví Aid Kid. A pak sejdem do údolíčka, odkud už duní hudba… a já chci vyprávět, jak se k nám na Letišti v Hranicích blížila ze stran mlha…
A najednou zůstanu stát, pusa se mi automaticky otevře a já vejdu na prostanství před první stavbou…
A pak tu pusu nezavřu skoro celej večer.
Všude je spousta lidí a hudby a hluku. Ale taky říčka a přes ni úzkej most a za říčkou ve tmě svítěj různý instalace. Nad vodou visí obrovská hliněná koule, jako obří kokedama. Do světel laserů, odrážejících se z lomenejch skel discokoule vlítává na dlouhý houpačce co chvíli nějaký vískající šťastlivec. A když se otočím, nad říčkou se do vejšky tyčí stromodům, nádherná stavba jako z obalu psychillovejch nahrávek, jako z něžnýho snu o elfech, lesních skřítcích a vílách.
První noc jsme spali ve stanu, pak si jeli odpočinout a druhou noc jsme se pak nad ránem vrátili domů.
Byl to překrásnej čas, spoustu jsme toho napovídali, nablbli, stromodomem jsme prolezli až nahoru, po říčce dopluli až do soumraku.
Děkuju, děkuju
někdy to vypadá, že to, po čem pátrám
není víc než jen mý zbožný přání
a pak se najednou zase realita zavlní
a já zjistím, že takovejch lidí, hledajících,
zkoušejícíh, tvořících, budujících, doufajících…
je spousta.
že nejsme sami
i když to tak občas nad oficiálníma médiama vypadá
že ještě není všechno ztracený
nějaká naděje
radost
světlo