Dva večery v ponorném městě

Ve čtvrtek odpoledne přijela děvčata a to bylo super. Maruška je chodící zázrak, spát zase v posteli všichni dohromady bylo bezva. V pátek ráno jsme společně vyrazili na nákup ovoce a zeleniny do tržnice… a pak jsem vyrazil s Maruškou do Český Lípy. Tam jsem dostal oběd, předal babičce vnučku a vyrazil přes Mimoň do Prahy. Tátu jsem doma nezastihl, s Mášou jsem se ale během odpoledne párkrát potkal, když vyběhla po zařizováních na pořádané dýchání, u kterého asistovala.

A kolem sedmé mi napsal Aid Kid, že mu uletělo letadlo z Londýna a tak že na něj nemám čekat. A tak jsem naložil Jeřabku kombama a kytarama, pustil si komisaře Wallandera a vyrazil nach Marienbad.
Přifrčel jsem tam něco po deváté hodině večerní, ubytoval se a parkem seběhl dolů na Ferdinandku, kde hráli +-0.
Parádně jim to šlapalo, tak jsem si poslechl kus, ale jinak jsem se spíš zdravil a vítal s tou spoustou přátel, co v Mariánských Lázních mám. A s těmi, co dorazili z FULL MOONu a na festival z Prahy. A balil jsem brka a koukal na hvězdy a povídal si.
A do toho fest štěkal pes Holčina, co tam běhal a rozčiloval pár lidí tim věčnym blafáním. Jeho pániček byl roztodivnej chlapík, kterýmu se říkalo Kachna a kterej vypadal, že je pořádný číslo.
Kolem čtvrt na čtyři jsem usínal na hotelu a myslel na Marušky. Je to zvláštní, ten napjatej luk stejskání, kterej melancholizuje i ty naprosto plný okamžiky štěstí.

Snídaně v hotelu Butterfly, posezení na prosvětlený terase s Whagissem, Pjoni chycenej hned na recepci, výřivka, bazén… a pak slavnostní oběd pro festivalovej tým a pak dvě přednášky. Smažák, procházka a pak už zase Ferdinandka, kde nám Markéta vyprávěla, jak na slavnostní galazakončení do divadla vtrhl Kachna se psem a když ho tam s Holčinou nepustili, udělal scénu, vynadal všem do kreténů a museli ho vyvést…
Zakončení jako po másle, jak se řiká…

My začali zvučit, chystat se, dorazil Tom Neuwerth i Dan Václavek a Linda společně s Eliškou chystaly světla. A pak najednou bylo deset a my začli hrát.
Praskla mi struna, Aid Kidovi začal hrát jinej beat a pak přeskočil na Sudety, který jsme krátce před tím posunuli na konec setu… kytara se mi začala rozlaďovat…
To je teda parádní začátek, napadlo mě.
Ale koncert byl nakonec úplně skvělej. Hrál jsem na Aid Kidovu kytaru, další strunu jsem mu prasknul za chvilku, ale bez téhle se dalo hrát… a poslední až na závěr… a bylo to parádní. Měli jsme sice plný ruce práce, ale nakoplo nás to parádně. A lidi byli skvělí. Zpívali, křičeli, ječeli.
Další druh zážitku a dobrodružství. Koncert, na kterým se všechno sere ale je o to lepší. To jsem zatim asi ještě úplně nezažil.

A pak už jsme seděli venku a kouřili brka a pily se limonády a povídalo se a dorazil i pan Kachna, z kterýho se vyklubal divadelní a filmovej režisér Jan Kačena, jeden z hlavních hostů festivalu. Dokonce si chvilku přised i k našemu stolu, ale zrovna se ostře dohadoval s někým, kdo si sedl vedle mě, takže jsem za chvilku zvedl kotvy.
„Kachna je skvělej a strašně chytrej. Jen mám ty nejhorší opice, kdy se chová jako úplnej kretén,“ řikal mi přitom před tejdnem Aid Kid, když jsme jeli na Königsmühle.
Po nás vystupoval Pjoni a napřed to rozsekal svým setem. A potom dorazil diskotékou z telefonu. Odcházeli jsem ve čtvrt na pět ráno a bylo to teda parádní a krásný a něžný.

Nastalo podivné ráno. I mě, kterej jsem nepil nic alkoholickýho, dělalo problém vstát. Ale nakonec jsme to zvládli a přes snídani se dokodrcali na Ferdinandku.
Kde jsme se dozvěděli, že někdy nad ránem vlezl Jan Kačena do poklopu k Ferdinandovu prameni, kde ztratil vědomí, protože se otrávil plynem, kterej z pramenu uniká. A že bojuje o život v nemocnici.
Koukali jsme na sebe a všechny ty legrační historky a celej ten krásnej festival dostal takovou temnou podkresbu… s autem plným bicích a komb jsme pak jeli na Prahu a než Aid Kid usnul kousek za Planou, nikdo z nás skoro nepromluvil.

Kolem druhé jsem vyložil Ondru a bicí a všechno a zjistil jsem, že jsem v hotelové skříni zapomněl bundu, přesně jak jsem se bál, žese stane, když si ji tam pověsím.Dneska ráno mi ji dovezla Markétina sestra Jana. Já v tu chvíli vyrazil jsem do Český Lípy.

Marušku s babičkou jsem potkal u obchoďáků jak dlabou zmrzlinu. Není moc krásnějších věcí, než když z dálky vidíte, jak se vaše dcera usmívá a raduje, když vás zahlédne přicházet. Když vás obejme kolem krku a řekne: tatínku, zmrzlinku?
Se setměním jsme vyrazili vozem zpátky. A do Prahy přivezli bohatej déšť.
A večer zase všichni spali v jedný posteli.
Rodina.

Několikrát jsem během toho večera myslel na to, že někde daleko odsud, v nemocnici v Plzni, leží o rok mladší režisér, kterej balancuje na tý hranici, o který nemůžu ani přemejšlet, jak je mi to líto. A kolem něj, fakticky i virtuálně, kruh jeho blízkejch, který jsou tím zasažený.

Posílám modlitbu.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *