refrén nebo kopák?

když vysunu periskop, všude kolem je samá práce. hodně z ní vypadá, že se nedá stihnout, ale to je obecně její vlastnost. Na pohled se tváří mnohem hůř, většinou.
zasunu periskop.

měl jsem spektakulární dny
minulý týden jsem chodil do práce a jezdil instalovat výstavu do Akropole, nakonec jsem kvůli své nepozornosti musel nadvakrát. Ale jako obvykle, bude to nakonec lepší, takže dobře, že tomu tak je.
s největším neklidem jsem předem pohlížel na čtvrtek, kdy jsem měl ráno stihnout začít s Mášou Workshop psaní, těsně před obědem vyběhnout na tři písničky se Zvířetem na Radio Wave, pak se zase vrátit na Workshop, dokončit ho, dovalit se domů, přebalit a hurá, sláva, do Crossu.
tam napřed není ani noha, s kytarou, kuframa a kombem bloudim podzemím. nakonec se najdu a pak se objeví Aid Kid a Ondra z Ježíš táhne na Berlín a Telka a začneme zvučit a pak hrajeme a najednou je tam spousta lidí a je to moc hezkej koncert. Potkáváme se s Tomášem a Vojtou, co jsme spolu točili dokument o Kittchenovi. povídáme. A pak jedeme vyložit nástroje a na Luncheon Meat do Veletržáku, kde je to moc hezký a intenzivní. po návratu nemůžu spát a užívám si, jak mě Marunka ze spaní drbe ve vlasech a myslím na to, jak to je ten nejlepší čas a jak je skvělý, že jsme spolu.

Ráno Máša vyráží organizovat stěhování na Moravu a následující dva dny trávíme víceméně sami s Maruškou. Je to příjemný, nechce se mi moc vylejzat a tak jsme doma a jedeme vlastním tempem. Co chvíli připravuju nějaké jídlo, čteme knížky, koukáme na Krtečka a Prasátko Peppa, pravidelně zkoušíme na nočník. Ale chodíme i ven. I sami, nakoupit, pro „koáč“, podívat se do Stromovky na most na vlaky. Ale i s Járou, Jindřiščiným přítelem, který k nám domů přijde s obrovskou nohou, kterou jeho tým vyhrál ve fotbalovém zápase nad AVU.
Do toho se v naší kapelní skupině a po messengerech rozjede shitstorm, nastartovaný jednou nepříliš obratně podanou prosbou a jednou odpovědí tak ironickou, že ji nikdo nepochopí, zato spousta reaguje… a pak už to jede.
Jsem z toho zoufalej. Organizování a myšlenky na kapelu provázej každej můj den, nad hlavou mi visí hromady malejch damoklovejch kudlic, je toho spousta, co se musí zařídit, co musí klapnout. Kam je potřeba zavolat, ověřit, na co je potřeba nezapomenout. Poslední dobou jsem v tomhle napětí pořád a někdy mi přijde, že to držim tak tak. Že bych zoufale potřeboval pár tejdnů volna, kdy budeme moci jenom odpočívat.
A v tuhle chvíli se vynoří takovejhle zásadní nesoulad a spousta kritiky zaměřená na oblasti, který by mě vůbec nenapadlo považovat za problematický. A jakmile jsou na obou stranách vášně, vynořujou se roky starý křivdy, najednou se šermuje tim, kdo co řikal, co tim myslí, co by kdo měl a co zas neměl a co by komu mělo, nebo nemělo vadit. A já se najednou zase dostávám do situace, kdy musim hájit nejenom rovnováhu, ale i svůj přístup k vedení týhle smečky, svý hodnoty, způsoby uvažování i postoje.
Uvědomuju si zároveň, že to je důležitý. Že se znova ve spirále vrací stejnej úkol, se kterým se potýkám a nejspíš budu potýkat celej život.
Dobrat se jádra vlastní integrity, naučit se důvěřovat svýmu instinktu, získanejm informacím, učení. A dokázat ho obhájit tváří v tvář, nikoli nepříteli, ale přátelům z nejbližších.
Ve světě byznysu se tomu, kámo, řiká výzva.

V sobotu večer nakonec Máša přijela nečekaně domů. Objali jsme se, vystřídali u Mařenky a já šel znovu do podzemí Veletržního paláce. Tentokrát tam v hlavním čase hrál Aid Kid.
A totálně to rozsekal. S Pavlem? Karafiátem, kterej dělal projekce. Bylo to úplně úžasný stát mezi lidma a koukat, jak nehorázně nakládá. A jak to funguje na lidi. Na konci setu měl hlavní sál úplně plnej nadšenýho davu, tipnul bych si, že jsem měl možnost bejt u jednoho z nejdůležitějších vystoupení jeho kariéry. Parádní.
A souhle myšlenkou jsem šel zase spát.

V neděli ráno jsme s Maruškou nasedli do auta Jeřabiny a vyrazili přes Roudnici do České Lípy na oběd k mé mamince, potom do Mimoně, navštívit mého tatínka, pak zase do Lípy, kde jsem skočil za babičkou do nemocnice a pak mamince pomoci vybrat CD přehrávač… a pak přes Úštěk zase domů…

Máša šla na mši Ladislava Heryána a já uspal ten náš poklad. udělal třetí opravy do hudby k audioknize Cari Mora, kterou už mám zaplacenou, utracenou ale pořád se nějak nemůžu strefit… tak snad tentokrát.

a pak zase spát a spát a spát.
je to refrén?
nebo spíš kopák?

ráno se mi moc nechtělo vstávat ani do práce.
radost mi udělali až v kavárně, kde na mě byli milí. jen mi pak ve dveřích vyklouzl můj batiskaf druhý, celý ten půl litr kafe s mlíkem se mi rozstřík na nohy a po podlaze, zablokoval vstup… a kelímek navrch prasknul, takže jsem ho musel recyklovat a čau.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *