Barvy

celej víkend maluju, Máša spí, odpočívá, oba chrchláme, obstarávám menší pochůzky a zase maluju. tuší na vál, kterej jsem si přivezl od táty. Velkej, zaprášenej, trochu smradlavej vál. Několikrát jsem si řikal, že ho řádně otřu mokrou houbou… ale pak jsem začal rovnou malovat a během práce nadechoval ten prach a ten kouř z tátovejch cigár…
pod rukama mi vznikal obraz habrovýho lesa na kraji Brna
tuše se do dřeva vpíjej jinak, než do papíru. je jich potřeba daleko víc a mnohem víc taky maluju štětcem. a fotím si stromy, jak jsou vedený jejich větve, abych to mohl použít…
hodně tak přemejšlím o vzorech a matricích, který se všude kolem nás objevujou. Máša do toho zároveň čte knížku o zlatým řezu. určitý geometrický pravidla a řád jsou obsažený úplně ve všem, a co se podíváme. Jak souvisej tyhle matrice se způsobem našeho přemejšlení a učení se. Jsou tam obsažený taky?
no nic, maluju dál.


celej víkend uteče, jako půl dne. a už vyrážím pro to naše potěšení, chci jít pěšky ale sotva to stihnu na Malostranskou přes Letnou… o to víc si to pak s Maruškou užijeme po cestě zpátky.

všechny prolejzačky, který v Letenskejch sadech míjíme, všechny prolezeme. jsou momenty, kdy pořád nemůžu uvěřit tomu neuvěřitelnýmu zázraku, že mám, že máme, dceru. a že je naší dcerou právě tahle Maruška, Majiška, jedinečná, svéhlavá, čím dál větší holčička. Kolem srdce cejtim ledovou ruku rodičovskýho strachu, jen jen stisknout. Po náhlým tátově odchodu, jako by se ta ruka přiblížila, víc si uvědomuju, jak se mě ten strach a obavy snaží kroutit a deformovat.
co s tím?
představuju si takovej baseballovej míček bílýho světla, kterým naplním tu strašidelnou ruku. Až se ty studený prsty musej povolit, až se ztrácej v tom měkkým bílým jasu.


dlouze skáčeme na trampolínách. a pak Marušku nesu na ruce a pak na zádech a tlačíme kočár a zpíváme si. A já jsem ten nejšťastnější a nejobdarovanější muž na světě.

ráno se ke mně nasáčkuje pod peřinu, oba ještě na chvilku usneme, pak se vzbudíme, usneme… a pak jdeme do obýváku, kde spí nemocná maminka… a já do práce, kde jsem teď




Želva. Takovou bych si jednou chtěl postavit kolem postele. Zevnitř to je ještě hezčí, než z venku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *