„těšíš se?“ ptala se mne ráno Máša nad kafem a snídaní na mý pocity, ohledně toho, že po ééé… jednadvaceti dnech, jdu do práce.
„Takhle jsem o tom zatím nepřemýšlel…“ povídám. A myslím na to i o hodinu později, když vcházím do bran T-Mobile.
Jo, docela se těším. Mám před sebou pár úkolů, dodělat rozhovor, zfinalizovat podobu textů pro Lenku, zkompletovat texty. A ve velkém T se mezi úkoly na tyhle drobnosti jistě najde čas.
nově sedíme v šestém patře, docela dlouho jsem těmi novými a světlými prostory bloudil, než jsem poprosil telefonicky o navigaci… abych pak svůj tým marně hledal i v určených lokacích… a nakonec zjistil, že tu není místo k sezení.
Tak jsem se usadil do společné kuchyňky, veliké a bílé… a psal a pracoval a objedal novej delay a mikrofon a popovídal si s Peterem…
Je to jako hra. Je to hra.
Jakejpak bude tenhle rok?
Nezbejvá, než do něj vplout několika ráznými tempy.