další plátek korporátek

Velká firma má svůj zaběhaný rytmus, který se neustálým opakováním posiluje.
Mezi osmou a devátou připluje veřejnou dopravou většina branců, několikrát se naplní a vyprázdní Costa Coffee, v jedenáct se loď nakloní a většina začně sjíždět do mínus jedničky na oběd. Všichni na něj nadávají, ale srdnatě dlabou.
Ve dvě všichni kadí. Toalety jsou přeplněné, mladí muži (a ženy) s mobilními telefony tráví své chvíle samoty a usebrání.
Mezi tím vším v nečekaně nepravidelných explozích náhodným lidem vybuchuje do obličeje práce.
Moderní nové prostory rozhodně nejsou open spacy, měl-li bych si dát ale ruku na srdce, jsou.

Všichni jsme tu na teple a bereme hodně peněz. Rozhodně v porovnání s našimi rodiči a kamarády, co zůstali na zasněženém severu. Naše práce je virtuální, ne vždycky smysluplná, často komplikovaná spoustou zařízení, které drží takovouhle velikánskou loď ve vzducbu. Nebo na vodě.

A já, místo abych si sednul k rozepsanému Vřetenu, nebo začal s hudbou pro další audioknihu a ten čas nějak zůročil, píšu vtipné blogové zápisky. Takový je ale život.

Včera jsem z práce jel na Háje na svou první hodinu a půl psychoterapie. Před šesti lety, tyjo, vážně před šesti? Před šesti lety jsem tu klopýtal, hlavu plnou kocoviny a temnejch mraků krize, skrz který nebylo vidět na nebe ani na mne. Myslím, že pokaždý, když po tom samým chodníčku půjdu, vzpomenu si na to.
Včera to bylo ale dobré a klidné.
Můj terapeut Luboš je starší pán, velmi moudrý a rozvážný. Když vidí, že jsem z toho, co vyprávím, smutnej, nebo veselej, říká, co vidí.
Propojujou se mi souvislosti, který bych byl býval nehledal.
Otevíraj se nový úhly pohledu na události, který mě formovaly, formují. Na momenty tíhy, bolesti a provinění, který v novým světle ztrácej svý stínový vlastnosti. A stávají se událostmi, zasazenými do konkrétní doby, momentu, kontextu.
Když se vracím zpátky po tom chodníčku směrem na autobusové nádraží a Metro, je mi veseleji.

Včera i dnes jsem si oblík parádní dlouhatánské tričko od Wolfgang. Vždycky, když ho nosím, dumám, jak to udělat, abych mohl nosit jenom trička Wolfgang. Odpovědí by mohlo být, zbohatnout.
To ale nejspíš není moje cesta.

Hudba je moje cesta. Umění je moje cesta.
Umění není, když se mluví o umění.

Umění je práce, řádek po řádku, sloka po sloce, stránka po stránce.
Jdu psát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *