Nebuď oběť

Odkrytí tzv. závislostního trojůhelníku mi na Stargate tehdy před… eee… skoro sedmi, nebo úplně sedmi lety… v mnohým otevřelo oči. Vzájemná dynamika pronásledovatele, oběti a zachránce mi pomohla pochopit a rozkrejt některý nečitelný interakce a nastavení… jak mezilidský, tak dejme tomu interpersonální. Přesto je to pořád, jak jsme si zvykli trochu z legrace občas glosovat: “velký učení.”

víkend byl krásnej a velký učení zároveň. V pátek jsem asistoval na nočním dýchání. Začínali jsme velkým nákupem v jednu a končili druhý den kolem druhé zaklizením kuchyně, kus po tom, co všichni účastníci odešli. Vrátil jsem se domů a odpadl do spánku s oběma Maruškami, odpočívajícími po obědě.

v neděli jsme vstávali v šest ráno, Máša čekala na Terezku K., která zaskakovala za pražskou babičku, která nám víkendový hlídání zrušila. Já jel vozem s dalším velkým nákupem pod oboru Hvězda, kde jsme pak celý den oba asistovali u denního dýchání.
účastníci odcházeli kolem deváté večerní. A my se dostali domů Terku vystřídat až někdy v jedenáct.

když jsem se v pondělí ráno štrachal z postele napřed na terapii a pak fofrem do práce, nebylo snadný, neporejt si trošku v roli oběti. Takovejch věcí na hrbu, žádnej odpočinek, všude kolem, kam se jen podívám, služba, asistence… a do toho bych měl začínat třídenní půst…

nedařilo se mi bůhvíjak, přecvaknout se zpátky do běžnýho modu. A zároveň jsem měl dojem, že si ani nemůžu postěžovat, jelikož Máša vstupovala do svýho sedmýho postního dne a pro mý fňukání neměla pochopitelně bůhvíjaký pochopení. Nakonec mi ale moc dobře doporučila soustředit půst na jeden den a udělat to pořádně. A tak se i stalo.

Svý narozeniny jsem teda oslavil půstem. Do odpoledne paráda, pak mě začala bolet hlava a kondenzovat frustrace a nespokojenost… ale i to nakonec přešlo. Celé se to míchalo s uzavřením škol a zrušením kulturních, společenských, sportovních a náboženských akcí pro 100 lidí a vejš. Všichni jsou nervózní, nikdo neví, jak co bude. Ruší se Žižkovská noc a přesouvá se i předávání Andělů. Hudebníci a zvukaři z mejch přátel maj z ničeho nic existenční starosti. A nečekanej zásah do programů hlásí vlastně všichni.

a my tak zase řešíme hlídání a opět před odjezdem do lesů zuřivě hledáme další alternativy a cesty. S tím, že se všechno může kdykoli změnit.

a já jdu dneska k Nayaně, nechat si vytetovat na lopatku védskou bohyni Saraswati. A tak od rána zase pomalu jím, už i jednu kávu jsem měl. A tak mi to jde mnohem líp, nebejt oběť, nebejt oběť, nebejt oběť. Zároveň v úctě sklánim hlavu před tím, jak jsou naše plány a rozhodnutí někdy úplně nicotný a bezpředmětný. Jak se nakonec často musíme postavit nepřízni osudu, nebo třeba i jen drobným změnám, ač máme dojem, že jsou naše kapacity plný. S pokorou přijímat svět víc, jaký je, než jaký bychom chtěli, aby byl.

s díky se vracím ke všem těm velkým osobním pracem i k obrovský síle kolektivu při obou dejcháních. Že existuje takováhle krásná a světlá cesta, která s optimismem a vírou hledí vstříc budocnosti. Která s péčí a láskou dělá znovu a znovu z přítomnosti posvátnou, radostnou a nadějeplnou bráni k nám samým. Během jedný tichý chvíle po silnejch procesech mě napadla malá básnička, začátek snad.

Všichni jsme děti
zakletý v dospělejch tělech
co kolem sebe
hledají nepřítele

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *