Občas to ztratím. To světlo. To vědomí, že jsem konečně našel svoji vlastní cestu. Někdy to zmizí na celý dny, někdy tejdny. Třeba posledních pár to vypadalo, co se týče mý “umělecký dráhy“ úplně mrtvě. Obraz jsem neprodal skoro měsíc, i když jsem jich pár vyměnil za naturalie a několik jich s velkou radostí daroval dobrejm lidem. Ale nejen mýmu účtu, sebevědomí, ani pocitu, že jsem správně, to moc nepřidávalo.
říkávám si v takovejch chvílích, že je potřeba vydržet. Než se ta křivka zase zvedne. A většinou jde hlavně o tu křivku v mý hlavě. Když se totiž zvedne vzhůru ta, ostatní budou následovat. A tak jsem se ponořil do malování a psaní. A čekal, až to mentální nepohodlí přejde.
převčírem ráno jsem měl na účtě už jen rezervu, na kterou jsem za boha nechtěl sáhnout. Dopoledne mi přišly peníze za povídku pro Paseku. Po obědě za Velkého kočičího Buddhu a navečer se stavil ještě Kuba, pro jeden menší čtvercovej kousek, na kterej se dá koukat ze všech 4 stran.
a když se dneska Honza rozhodl, že pořídí nejnovější, a na FB hodně komentovaný Relikty, mohl jsem odeslat měsíční finanční obnos, kterej potřebuju dát do kupy, abychom mohli fungovat.
v takovejch chvílích mi je zase lehce. Dlouhý období nejistot je jakoby zapomenutý. Jak kdyby nikdy nebylo. Světlo vědomí poklidně září na mou cestu a já cejtim, že jsem správně a na správným místě. K týhle jasný chvíli se pak zase budu vracet, až se vlnovka zase otočí směrem dolů. Díky bohu, že už trochu vím, jak to probíhá. A že ani to temný, ani to jasně žiarivý, není napořád.
děkuju