Decathlon

Jak se menovala ta knížka, jak všichni prchli z Florencie před Morem a pak si vyprávěli historky?
Decathlon!

Strávili jsme další dlouhé dny v Lubnici. Bylo to hezké a klidné, dny s podobnými rytmy, procházky s Maruškou po zapršenejch polních cestách a loužema. Sláva holinám.
Do Prahy jsem přijel jen na pár dní vyřídit doktory a pak až na společnej koncert se Zvířetem do Venuše ve Šlechtovce. A potom už jsme v Praze zůstali.
Přijel brácha Jirka a zase odjel, vypadá dobře a drží se zaměstnanej.
Vyrazil jsem s naší Jeřabinou vyřídit technickou a přezout k Pirovům do Oken u Doks u Máchova jezera. Bylo moc hezký se zase vidět, oba dva jsme tátové, PiR dokonce dvojnásobnej a celkem zavedenej. A přitom jsme to pořád my.
Synové.
Párkrát jsme navštívili i Šemanovice, maličkou a tak romanticky krásnou vesničku, ztracenou v tom slepým prostoru, kolem kterýho jsem buď přes Mělník, nebo přes Boleslav, svištívával do Prahy. Zajímavé, silné, výjimečné místo.
Možná brzy víc.

Ve čtvrtek jsem hrál jako Kittchen solo v Malostranské besedě. O smyslu streamů se vedou debaty, dokážu pochopit, že už to někomu leze krkem. Já osobně jsem ale i za takový hraní vděčnej. Protože i když v tý tmě za mejma zavřenejma očima nejsou skoro žádný lidi, už jen fakt, že se můžu na hodinu ponořit do hudby a nechat ji vládnout, mi dělá neuvěřitelně dobře.

Maluju. Baví mě to čím dál víc a zatím se zdá, že to pořád funguje. Obrazy z výstavy v Rock Café pomalu, ale setrvale mizej.
Učím se nezkoumat, jsem-li opatrným optimistou, nebo obávám-li se nejistoty umělecký existence. Učím se, uvolnit se. A pustit se do práce. Otevřít se hře.
A radosti.
Je to dobrý učení.

foto Tereza Kunderová



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *