Zpívat s sebou

Zrovnma jsem udělal první krok k registraci na očkování. Trošku mne v tom před hodinkou popostrčil Michal Pařízek, kterýmu jsem dovezl obraz do FullMoonu. Zrovna jsem se vrátil a ještě než jsem pořádně uklidil do ledničky… himl, jdu to tam dát, ať mi to tu nezkysne všechno.
Lednice zařízena.

Byl jsem v televizi v Art Zóně, to jsem nakonec ani nestihl napsat, ani na to upozornit včas. Nevadí. Lze si to pustit ze záznamu, což je bezva, no ne?
Tak tedy, Art Zóna zde.

Taky jsem včera hrál v Kolíně a bylo to tuze legrační a dobrodružný. Akci pořádala Eliška Dvořáková, která už od dětských let zpívá s kapelou Kašpárka v rohlíku a teď i se svou vlastní Hele Eli. Její táta David Kašpárka vymyslel a je to moc zajímavý pán s broskvovým sadem.
Až na místě jsem zjistil, že nejde o jedno hraní tří hudebníků na třech různých místech. Ale tři dvacetiminutová hraní všech tří na všech třech místech. Takže to trošku připomínalo nějakou grotesku, kdy jsem s okšiltovkovaným mladíkem jezdil autem, plně naloženým zimníma gumama, třema kombama, mikrofonním stojanem a kytarou, úplně zacpaným Kolínem. Ten se teda chudák v dopravní špičce úplně dusí a to krásný město přes všechny ty auta skoro není vidět. Po přepravě vždycky rychle postavit, na dvacet minut se poniřit do tklivého zpěvu… pak se zase vynořit a dál.
I takovej je život umělce, řikám si.
A na tom nejdivnějším místě, na trávníku mezi pizzerií a ucpanou silnicí, jsem si v půlce setu všimnul, že slečna servírka, která se vyšla ven podívat, zpívá se mnou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *