jak nechodim do práce
tak se to plete
zpívá v jedný písničce Martin Kyšperský. a má pravdu. když se vytratí základní struktura pracovních tejdnů, začne se ten čas tak zvláštně rozlejvat, přeskupovat. trochu jako o prázdninách. Mlha bezčasí, z který se najednou, nečekaně blízko, vynoří ostrý útesy kdysi tak vzdálenejch termínů.
teď sem na chvilku vběhla Máša, která jde s Maruškou k Marii Bláhovcové, pro roušku té naší malé sedmitečce. a už je zase pryč. Máša do práce chodí, zároveň taky kreslí knížku a tak se jí to rozlejvá zase opačným směrem.
posunutý podzimní termíny koncertů tvrdošíjně kolidují se slavnostním zakončením našeho „lesního“ studia. Což mi dneska podrejvá náladu. Měl bych malovat, na výstavu do Šemanovic. I na tu druhou, parádní, kterou jsem dostal nabídnutou v Boskovicích. Ale místo toho přecházim od jednoho rozdělanýho plátna k druhýmu a brumlám, jak je to nespravedlivý. Taky jsem si zrovna dozoomoval s naší učitelkou, chudák z toho tak není dvakrát moudrá.
Věřim, že se to nějak dobře poskládá.
Ale zrovna dneska mě to věření stojí nějak víc síly, než obvykle. Jesli víš, co myslim.