Minulej tejden

minulej tejden byl jeden z nejnabitějších tejdnů posledních pár let. Posuďte sami:

v neděli Festival osamělých písničkářů. Klasická fraktálovka. Člověk tam jde jen na chvilku, pak vpluje do tý intenzivně lenivý a tvrdošíjně lehce androšský atmosféry Kaštanu. Petr Váša valí na vlak do Brna. Martin Kyšperský s přehledem ovládá kytaru i náladu v sále, Michal Bystrov tradičně melancholicky pobrumlává a shazuje svý talenty. A Jan Burian se klidně usmívá, potřese si rukou s každým. Moc hezky se mi hraje i s kašlem v první písničce, což je asi nějaká místní tradice.
Dlouze si pak povídám s Danem a Anežkou Kunštátovými, kterým jsem někdy před rokem, nebo dvěma hrál na svatbě. A nějak jsme se skamarádili. A pak jedu domů taxíkem i s věcma a pomalu se všechno zase zavinuje do spirály a když se na to dívám teď zpětně, už je to zase takový klidnější večer v přátelském Kaštanu.

V pondělí jsme měli s Mášou křest knížky. Pamatuju si z toho hlavně fakt, že to uteklo tuze rychle. V jednu chvíli nesu od taxíku kombo, novej pedalboard a kytáru, padá mi to a klouže z ramene. A v druhym okamžiku už jdu s Maruškou, s Aid Kidem a Anežkou a s Jirkou Vaňkem na tramvaj.
Jirka Vaněk nakonec Vřeteno pokřtil. Kratičce po skončení ceremoniálu dorazila uřícená Terezie, kterou jsem o to poprosil původně. Ve chvíli, kdy došlo na křest, byť posouvaný, zkrátka v sále nebyla. Moc mne mrzelo, že bylo vidět, jak tuze je jí to líto. Navíc po všem tom běhu a spěchání a přesouvaných hodinách se studenty. Takový momenty si člověk taky zapamatuje.
Během večera se jí ale nakonec vrátila dobrá nálada a tak se mi trochu ulevilo.

V úterý jsem brzo ráno frčel tramvají na Endokrinologii, kterou mám teď u Radlické, v ulici se srandovním názvem Ke Koulce. Pan doktor Zamrazil mi řekl, že se moje štítná žláza po předchozím zhoršení zase zlepšuje. Ale že by mi stejně doporučil terapii radiojodem. Rovnou znovu zkontaktoval paní z Ikemu, aby se to celé popostrčilo.
Léčba radiojodem má tu výhodu, že během případný operace, by mi snadno mohli nějak porušit hlasivky. Čemuž se radiojodem vyhnu. Ale taky nevýhodu, že budu muset bejt aspoň 16 dní někde stranou od Marušky a Máši, protože budu radioaktivní.
Legrace, žejo. 16 dní jsem ještě, co se Maruška narodila, bez děvčat nebyl.
Odpoledne jsme měli schůzku s Andym Fehu a týmem Filmu Naživo. Byla to důkladná schůzka, kde jsme si prošli celej scénář a všechny možný varianty dotazů a připomínek. A na konci jsem z ní měl moc dobrej pocit, i když jsem se sobotního natáčení začal bát trochu víc. Přece jenom bylo po dlouhatánský době a jednom přesunu najednou tak blízko.

Ve středu se u nás kolem desáté stavil pan Kašpar z týdeníku Téma, kterej se mnou dělal docela dlouhej a podrobnej rozhovor. Hodně jsme se zapovídali, vedle pokašlávala Maruška. Tu na křtu knioh prohlédla zběžně a přes mikrofon poslechla její pediatrička. A podle všeho má Maru adenovir, cca třítýdenní nepříjemnou otravnou nemoc, při které se běžně stává, že děcka v noci kašlou až z toho blinkají hleny. Což je bohužel pravda.
Od půl druhé jsme měli v restauraci s divným názvem SmetanaQ sraz s Ondrou Mikulou a Petrem Ostrouchovem. Rád bych s oběma pány během následujících dvou let spolupracoval na desce, o který toho jinak zatim moc nevim. Jen, že se mi na ni pomalu začínají sbírat písničky. A že bych ji rád vydal pod svým jménem nejspíš někdy v roce 2023.
Po schůzce jsem se ještě na chviličku otočil doma a tam mě vystřídala babička Maruška s červenou pusou a já frčel do divadla Štvanice. Máša totiž v tu dobu instalovala výstavu fotografií, které studenti dlužili zesnulému profesorovi Filipu Lábovi. Kolem páté hodiny se mi ale nepovedlo sehnat žádného taxíka a tak jsem vyrazil vlastním vozem.
Naše režisérka Kasha bohužel onemocněla covidem. A tak jsme poprvé jeli technickou zkoušku bez ní, jen s Davidem Košťákem, kterej se stará o dramaturgii. A pak taky poprvé představení bez naší režisérky. A dopadlo to dobře.

Ve čtvrtek už si Máša připravovala přednášku na Fetish night a zároveň jí čekal závěr instalace a vernisáž výstavy Unfinished… Dopoledne jsem tedy byl zase s Maruškou a kolem druhé jsme se vystřídali… já vyrazil zase do Vily Štvanice, kde jsme točili „dýchací“ část do klipu Do tmy. S herci z představení, Aničkou a Honzou a s Lindou a Ondrou Matajem za kamerou.
Povedlo se natočit moc hezký záběry. Linda s Ondrou jsou ale nespokojení s tím, že jim přijdou tmavý. Mně se naopak zdá, že lehkej šum, kterej to způsobuje, bude materiálu slušet a bude ho oddělovat od jinak krásně natočenejch průchodů lesama a loukama a mlhou. A taky na mne působí velmi dokumentárně, tudíž záběry, jakkoli stylizovaný, působěj, jako byste se koukali na skutečnou práci. Až mne Máša upozornila, abych to probral s našimi učiteli, abych místo pozornosti a osvěty nepřitáhl spíš nějaký nedorozumění a dezinterpretace. Věřím ale, že to bude v pohodě.
Představení, které po natáčení následovalo, bylo snad ještě hezčí, než to den před tím. Tentokrát nebyl ani David, takže jsme byli „bez dozoru“. Ale všechno, nebo skoro všechno, zaklaplo, jak mělo. A krásně je vidět, jak se text a situce usazujou. Jak se v nich Honzík s Andulkou rozkoukávaj, jak je rozvíjej, obohacujou, proměňujou. Navzdory mejm obavám a brblání, že divadlo spolkne spoustu času a energie a je to pořád dril a málo volnosti a pouštění se do toho proudu, kterej tak rád navštěvuju během koncertů… navzdory tomu se mi Les sebevrahů a práce na něm a s celým týmem, moc líbí. A rozvíjí mě, ukazuje nový možnosti a cesty.

V pátek jsme měli jen krátkou zkkoušku na Film Naživo přímo na Bohnickým hřbitově bláznů. Jeli jsme tam na půl třetí odpoledne a celý hřbitov zářil žlutým listím a světlem. Po předchozím větrným dnu ještě občas profouk ledovej vítr a tak jsem za těch pár desítek minut stihl docela vymrznout. Ale místo, štáb a Andy Fehu mě celkem snadno přesvědčili, že to bude bezva.
Po návratu jsem zavolal na jeden nezvednutej hovor a dovolal jsem se do Ikemu na oddělení nukleární medicíny. V pondělí (což je dneska) si mám vyzvednout od svýho Endokrinologa 3 žádanky a v úterý v 7:30 se mám v Ikemu hlásit. Prej mi něco píchnou a všechno vysvětlej. Když jsem tam dneska volal, pověděli mi, že mám přijet, i když jsem si žádanky vyzvednout nestihl, bo je pan doktor takhle rychle ještě nestih připravit. A píchnou mi prej malou dávku nějakýho izotopu. Aby viděli, jak se moje štítná žláza chová. A ničemu to nevadí. Do druhýho dne se to všechno vyloučí… jen teda nesmim objímat Marušku.
Když jsem se ohradil, že to si nejsem jistej, jestli bude možný, když jsem s ní, chuděrou nastydlou doma. Paní mne ubezpečila, že o nic nejde. Že to se přece dá vydržet, když člověk zapojí zdravej rozum.
Marušku si teda zítra vezmou holky, Jindřiška a Máša. A budou s ní celej den a možná noc někde stranou. A já si budu trénovat, jaký to je, dávat si bacha na to, koho a čeho se dotýkáš.

Tak takovejhle tejden, moji milí. Tejden, do kterýho ještě chybí sobota, kde se odehrál Film Naživo s kapelou Zvíře jménem Podzim. Naprosto neuvěřitelnej a kosmickej zážitek z vesmíru, kterej jsem nedoufal, že budu moct navštívit.
Ale to už bude zase jinej post.
Teď už zase dobrou noc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *