tradiční vánoční

tradiční Vánoční splín.

o Vánocích mi přestávalo bejt dobře někdy v průběhu dospívání. Když člověku z ničeho nic zmizí ze života kouzlo, když se najednou odkryjou všechny ty drátky, celý to zákulisí, na kterým to všechno běhá, je to pro jednoho velký sousto.
Zjistil jsem, že na Vánoce se dá docela dobře pít, aniž by si někdo moc všiml. A tak jsem spoustu Vánoc trávil lehce pod parou. A některý i trochu víc, až jsem si občas říkal, jestli si to nekazim sám.
Potom přišel ten rok, kdy jsem se těsně před vánocema propad do hluboký a těžký krize identity, kdy jsem se rozešel s Olgou, šlápl opilej na balkóně v Český Lípě do rybí polívky, nepochopitelně postavený těsně za dveře balkonu, na kterej jsem chodil kouřit. Kousky ryb se zasekly v odtokovém kanálku, bylo to nedůstojný, trapný, vtipný, celej balík toho byl.
A pak byly další a další Vánoční svátky, kdy se to měnilo chvilku k lepšímu chvilku k horšímu. V roce 2016 kdy jsem se na firemní večírku opil a zfetoval tak, až jsem se probudil na gauči ve vile, kde jsme toho času pracovali, v době, kdy jsem měl vézt svou čerstvě těhotnou Mášu za rodinou ke Znojmu. Kdy nakonec jela sama s Jindřiškou a já po dvou dnech lití ze zoufalství, že o to všechno přijdu, přestal 25. 12. 2016 pít alkohol úplně. Včera to teda bylo pět let.
Hejahou.
Někdy mi to přijde dýl, někdy mnohem kratší dobu.

Pak se narodila Maruška. A já objevil ten zázrak, kterej jsem měl dojem, že jsem ztratil v průběhu dospívání. Vánoce se pro mne zase jednou změnily… a teď je většinu vnímám optikou té naší malé holčičky.

Ty letošní byly speciální. Babička Maruška nejstarší, která 21. 12. odešla do „jiného světa“, jak říká Maruška nejmladší, byla během slavnostní večeře i neslavnostního mumraje, přítomná. Často jsme ji zmiňovali, však do poslední chvíle se plánovalo, jak bude s námi. Dlouho do noci jsme hráli Člověče nezlob se, povídali, popíjeli, jedli.
Včera u nás Mášina rodina ještě posnídala a poobědvala a pak už se všichni rozutekli do svých domovů.

My dneska ráno vyjeli do České Lípy. Dorazili jsme sluncem chvilku před oběděm, nacpali se k prasknutí a pak jsme tak odpočívali a povídali si, až, těsně před tím, než jsme chtěli odjet, začaly v televizi 3 oříšky pro Popelku, který maličká ještě neviděla. A tak jsme seděli v pokoji s mou babičkou Dášenkou, která už jen leží, s mojí maminkou, s Mášou a naší dcerkou Maruškou… a koukali jsme na tu starou pohádku, kde jsou všichni mladý a živý. Báječný bratr Technař koukal v obýváku na něco svýho. Za pár dní odjíždí zase na Aljašku. Snad bude brzo zase zpátky.

A pak jsme zase nasedli do auta. A tim štiplavym mrazem jsme přes Úštěk a Roudnici jeli dom. Celou cestu se na mě buď někdo lepil, nebo naopak někdo přede mnou jel šedesátkou… ale uteklo to rychle. V závěru si Maruška nechala pouštět svý oblíbený Chinaski, od kterejch teď teda vyžaduje „neštěkde po mně ani pes“ a hned tu další skladbu z alba Dlouhej kouř. Mohlo bejt hůř.

Domů jsme dorazili kolem sedmý, Máša chuděra úplně uondaná po dnech smutku, radosti a po tom výjezdu na sever. Mařenka rozdováděná od babičky. Taky vlastně chuděra, protože pořád kašle. V podstatě už od září s krátkejma přestávkama ta naše holčička chudák furt buchcá. „Takys byl špatnej na průdušky,“ povídala dneska moje máma. Proto jsme tě brali do hor. Do Krkonoš.
„Jo a táta se mnou jezdil do Tater přece…“
„No vo tom nevim,“ povídá máma…

A tak to celý je. Tak to celý je vlastně zase smutný a melancholický. Jak jsem z Vánoc zvyklej, teď to ale přepadlo i Mášu. Ten nezřetelnej, nezachytitelnej a přesto hlubokej a bolavej smutek z toho, že všechno odchází, všechno postupně mizí, stárne, ztrácí se. Můj táta i se všema těma vymyšlenejma a pravdivejma historkama, který už ani moje máma nezná. Honza Suchej, co před Vánocema před pár lety odešel od maminky k jiný dámě. Mášina babička, kterou jsem poznal před sedmi, osmi lety, plnou síly a humoru. Nakonec i ta moje babička se jednou zvedne z postele a půjde. Všichni postupně půjdeme. A žádný z našich historek, přání, strachů … ani ta nádherná obrovská láska, který jsme schopný. Všechno to jednou nebude. Nejenom pro nás. Ale pro nikoho a pro nic.

A to je asi jádro toho mýho Vánočního smutku.
Ke kterýmu se přidává, že za dva dny brzo ráno dostanu radioaktivní jód a do 16. 1. budu bez mých milovaných Marušek.
Je mi jasný, že spousta z vás byla bez svejch milejch delší dobu. A že existujou mnohem náročnější konstelace. V tyhle dny mi to takhle ale úplně stačí.

no a pak je tady všechno to, co jsem se naučil v naší lesní škole
„nikdo, nikdy nic doopravdy nezmizí. Nikdo nikdy nikam doopravdy neodchází. Nic nemusíme svírat, držet, vlastnit. Naopak. Možná, že když dokážeme pustit z rukou úplně všechno, když se nám povede s důvěrou povolit všechna ta sevření, otevře se prostor pro to důležitý, pro to světlo, co hejbe , co prochází světem. Pro tu nádhernou, obrovskou lásku, který jsme plní až po okraj.“

Mášo, Maruško, miluju vás nejvíc na světě. Jsem toho plnej, jak vánoční Coca-Cola, když si ji člověk nese domů z krámu. Jsem vědomě šťastnej, že vás obě mám, že jsme v tom světě na věci společně. Jste to nejdražší a nejúžasnější, co mě v životě potkalo. Jsem za to moc vděčnej. Děkuju, děkuju, děkuju.

Chtěl bych vám všem popřát klidnej závěr Vánočních svátků. Třeba někomu za krkem sedí taky takovej zvláštní sametovej a hlubokej smutek a tak by mu mohlo přijít k duhu, že na to neni sám. A že se neni čeho bát. Že to je v pořádku. Že to je jen takovej tradiční Vánoční, tradiční Vánoční splín.

2 komentáře u „tradiční vánoční“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.