zprávy z Lípy

minulej tejden byla maminka na třetí dávce očkování. A stěžovala si pak následující dny, že se necítí moc dobře. Taky mi bylo po třetí dávce divně, cejtil jsem se, jako kdyby na mě něco lezlo. Bolely mně klouby, záda a každou chvíli mi vyskákala husí kůže, nebylo to pár dní příjemný, i když vydržet se to dalo.
No a tak jsem ji uklidňoval, že jsem to měl taky. No a včera se ukázalo, že je pozitivní. Což je samosebou blbý, protože mamince je šedesát osm a babičce, která leží v „parádním“ pokoji, třiadevadesát. Babička k tomu prý měla včera docela horečku a tak musím říct, že jsem byl večer a kus dnešního deštivýho dne dost napjatej.

Dneska to vypadá líp. Maminka dostala léky od svýho doktora a za babičkou přišla z místního střediska paní doktorka Moravčíková, což je shodou okolností moje spolužačka z vedlejší třídy ze základky. A babička taky dostala léky. Teplotu prý nemá, ale hodně pospává a moc se nezapojuje. A i moje maminka dost pospává, pokud jenom trochu může.

No.

Teď večer přestalo pršet. Venku se setmělo a tak se ve velkejch oknech, který ze dvou stran obklopujou hlavní místnost, odrážim, jak sedim u stolu se spoustou bloků a barev, do půl těla nahej a tu spodní půlku navlíklou v mym chlupatym overalu Skippy, rukávy zavázaný kolem boků. Kluk, kterej už je normálně muž, na férovku ve středním věku. Brejle mi pořád kloužou dolů, kolem krku sluchátka a na hrudníku velkej modrej kruh od Ondrashe. Loni jsem si pořídil tetování hned tři. Saraswati na zádech, velkej medicinální Buddha na levym rameni… a symbol vlčí hlavy, jak ho pro desku Září navrhla Myshka Verbová. Pak mě to na rok nechalo chladným, ale teď už mě to zase začíná lákat. Uvidíme, jestli si tenhle azyl budu fixovat nějakým obrázkem.
No a toho polonahýho potetovanýho chlápka, co si furt upravuje brejle a posouvá je vejš na nos a sedí u toho za stolem plnym bloků a fixů a Lehká cola tu je a starý Uni… takhle mě viděj z venku hypotetický lidi, co by náhodou míjeli Matezův pozemek se psem, jak tu tak místní chodívají.
Ale moc jich nebude.
Venku se zase zvedá vítr a podle předpovědi se za pár minut zase začnou o střechu opírat poryvy deště. Kdo by chodil v takovým počasí ven.

Snad jenom zvířata.
Myslíte někdy na zvířata v lese? V noci, potmě, nikde žádnej člověk. Jak jsou samy v lese, prší třeba. A jim je to buřt, řikaj si: „ať prší, pičo, já to mrdám, já jsem ondatra, já mám pršení na párku.“
A skutečně. Nebo i jiný zvířata. Krtek třeba, ne? Vyleze v lese, vyškrabe se z krtince a rozhlídne se slepejma očkama… a co nevidí. Temnej les, kde nikdo neni. Tak se zase zahrabe.
Nebo ptáci. Chápeš? Jak si teď sedí v hnízdě, pod větví… řiká si:
„Dycky můžu každýho pokadit, to mi nikdo nevezme.“
A tak.

2 komentáře u „zprávy z Lípy“

  1. Na zvířata taky myslím. Na to, jak srnkám svítí oči do noci jako patníkům sklíčka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.