dneska jsem odvezl Marušku k babičce do České Lípy. Stavili jsme se cestou v Řeži na návštěvě u kamarádky Hanky, kterou jsem neviděl v klidu dobrých osm let. A to jsem ji ještě, s jejím mužem Petrem, potkal tehdá v Edenu jako mladý rodiče a v rozpacích jim neřek nic lepšího, než že vypadaj děsně dospěle.
TeĎ už zase vypadali normálně. A to už mají od té doby druhé dítě. Možná i já ted‘ vypadám dospěle.
Těžko říct.
Dneska jsem v Lípě jen poobědval a zase se vydal nazpátek… Maruška se moc nechtěla loučit, tak to bylo s pláčem. A jak jsem se zase vracel sám zpátky do Prahy, kus mne chyběl.
Nevím, jestli je to tím emočním vzěpětím z novýho života, nebo jestli jsem zkrátka velmi citlivý otec. Psal jsem tady o svý teorii? že můj model otce, podle kterýho jsem se učil, jaký to je, je víkendovej tatínek jednou za 14 dní. Kterej je celej rozcitlivělej, že vidí svý děcko, všechno by mu dovolil a většinu času se v přítomnosti své ratolesti cítí naplněný a šťastný a kompletní. Akorát to tak mám furt. No.
Nebo je to zkrátka normální. Rodiče prostě mají rádi svý děti a některý to prožívaj úplně stejně, jako já. Sotva předají vnouče do péče babičky, už se jim stejská.
Normálka.
Nic divnýho.
Máša a Julie spěj. Před pár hodinama jsem se vrátil z Lípy, teď sedím v budoucím dětským pokoji u stolu, co jsme kdysi s Mášou vyrobili z japonskejch palet, v okně hoří vonná tyřinka Nag Champa, který pálim už dobrejch pětadvacet let a pořád mi to ještě přijde skvělý, mít takovou moc, že si provonim byt nebo pokoj, touhle omamnou silnou vůní. Pořítač mám položenej na další z mandal na černým papíře. Přesden a po nocích si tu kreslim čim dál podrobnější kroužky. Uklidňuje mě to. Vystřeďuje, hehe.
Tak ještě, než se do toho zase pustím, pošlu fakturu za koncerty… a mohl bych zkusit, vymazat prodaný obrázky z galerie, aby se mi tam vešly ty nový. Nu, však uvidím. Za oknem se stmívá. Z ulice pokřikuje nějaká rozparáděná mládež. Blíží se konec léta. V nitru mám fialovo modrej mix radosti, lásky a melancholie.